VeFeRky u Bizona, aneb měli jsme se dobře

Podrobnosti

Kategorie: Motocyklové akce

Zveřejněno: 30. 8. 2007 0:00

Napsal Mája

Zobrazení: 3757

24. – 26. srpna 2007 IV.setkání VeFeRek u Bizona


Cesta a příprava:
Už ve čtvrtek ráno nám bylo jasné, že to v pátek zase nebudeme stíhat. Dave měl v práci plánované jednání, kvůli nemuž dorazí zhruba o dvě hodiny později, než plánoval, pak se musí ještě zajet do Prahy do Contry a do Lysé do Luca, kde na nás čekaly nějaké sponzorské ceny do soutěží.
Rozdělili jsme si úkoly a naplánovali, jak to co nejlépe stihnout. Já se vydala do Prahy pro ceny. Sice jsem chvilku tápala, ale podařilo se mi najít prodejnu, kde mi sympatický pán dal Ketten Max, Bílé Mazivo, propisky a řadu propagačních materiálů. Odtud jsem pádila za Eví, která díky tomu, že jela na sraz autíkem pobrala tyto ceny hezky do kufru (ostatně netuším, kam bychom je jinak sbalili, jelikož už tak byla naše Veverka zase jako tank).
Šťastná novina, broučkovi se zkrátilo jednání, dorazí domů dřív. On jel pro ceny do Luca, kde jsme dostali MP3 přehrávač, optické myšky, klávesnice a nějaké šňůrky na telefony, já jsem pádila domů. Zatímco Dave balil všechny nezbytnosti jako stan, spacáky, ale i další ceny do soutěží, co jsme měli ještě doma, já jsem odplachtovávala Žofii a doufala, že se jí bude chtít nastartovat. Pro jistotu jsem ještě broučka prosila, aby vzal s sebou startovací kabely. Co kdyby…
No jo, klasika, zase jsme startovali Žofíska přes kabely. Potvůrka. Nakonec jsme ale přece jen vyrazili. Musím uznat, že Žofinka se snažila, na dálnici šla ke 130km/h. Cestou jsme sice řešili pár problémků jako jsou hladové žaludky a bolavé naražené zápěstí, nicméně jsme se úspěšně blížili k našemu cíli. Jenomže tou dobou se už začalo stmívat. A jelikož Žofinka svítí docela maličko (zejména porovnám-li to s naší Veverkou) a já za tmy vidím pěkně mizerně, tak se naše cestovní rychlost změnila ve šnečí tempo (a to bych ještě řekla, že to byl šnek ve zpomaleném záběru). Brouček sice docela nadával, jelikož jet s naloženou VeFeRkou takhle pomalu byl docela záhul, ale nějak jsme to zvládali. (Děkuju, žes mě nezabil, miláčku). Až po chvíli jízdy jsme přišli na to, že už jsem asi měli dávno někde odbočit a tak jsme se ještě museli vracet a hledat dál. Nakonec nám nezbylo, než na jedné křižovatce zastavit a zavolat Eví. No jo, holt za tmy prostě nebyly některé ukazatele vidět…
Do kempu U Bizona jsme dorazili až někdy kolem desáté hodiny. Postavili jsme si náš stanový domeček a konečně jsem si mohli v klidu sednout a oddechnout si, že jsme cestu zvládli v pohodě. Za sebe musím říct, že jsem si oddechla pořádně.

Konečně sraz:
V kempu u Bizona jsme se se usadili, objednali si pití a hodná servírka nám dokonce ukecala kuchaře, aby nám ještě udělal aspoň klobásku. Spokojeně napapaní jsme si pak užívali příjemný pokec a společnost fajn lidiček.
Sobotní dopoledne se neslo zejména v organizačním duchu, teda zejména u mě a u Eví. Vyrazily jsme do města, musely jsme sehnat ještě nějaké důležité proprietky k soutěžím. Ostatní se mezitím postupně probouzeli, posnídali objednanou česnečku a domlouvali se ještě nějaké detaily k vyjížďce.
Po obídku se nastartovaly všechny stroje s výjimkou mojí Žofie (tu jsem nechala v kempu, jela jsem jako spolujezdec, abych mohla fotit) a vyrazilo se.

Bohužel hned u výjezdu z kempu se stala věc nemilá – Zdenále s Líbou a s motorkou padli na bok. Naštěstí v nulové rychlosti, takže ačkoliv byl odřený lak, uražené zrcátko a páčka brzdy, jim se nic nestalo. Statečně se zvedli a vydali se na vyjížďku s námi.
Cesta nejprve vedla na blízké letiště, kde byla soutěž v pomalé jízdě – kdo projede stanovený úsek nejpomaleji.

Paradoxně vítězem této soutěže na sraze VFR se stala Hajabusa
Kolem letiště sice byly cesty docela rozbité, ale potom už se najelo na fajnovou cestu, kde se dalo jezdit parádně. Vyjížďka vedla hezkou krajinou, nabízela pěkné zatáčky, došlo i na docela svižnou jízdu, kterou jsme si náležitě užívali.

Větší zastávka se konala na hradě Pernštejn, zájemci se šli podívat do hradu, jiní vzali zavděk občerstvení pod hradem. Já na hrad nešla, ale co jsem tak slyšela, dostala průvodkyně docela zabrat – Veferkáři ji zasypali nesčetnými „chytrými“ komentáři a dotazy.
Po vyjížďce nadešel ten správný čas na občerstvení v kempu a soutěže. Protentokrát jsme zvolili dvě skupiny soutěží. Tři soutěže pro jednotlivce a dvě pro páry. A tak se soutěžící statečně prali se skákáním v pytli, papkáním dortů se šlehačkou bez použití rukou (spolehlivě lízali a lízali talířky…) a pantomimou. Páry nám potom předvedli krásnou simulaci jízdy na motorce – za zmínku stojí zejména předvedení jízdy na chopperovi, které se nápadně podobalo „koníčkovi z kamasutry“ a také jízda na naháčovi, kdy došlo opravdu až na naháče . Druhou párovou soutěží bylo opět jídlo – tentokrát museli soutěžící sníst kyselou okurku, cibuli a olomoucké syrečky, zapít to malým pivem a pak se pořádně políbit. Stateční soutěžící se ani moc nebránili a po „voňavém papání“ se řádně líbali.
Jak párové soutěže, tak i individuální vyhrál človíček, který byl na sraze VFR teprve poprvé – Klóček – jednou samostatně, jednou s partnerkou. A tak si spokojený výherce odnášel spoustu cenných věciček.
Po vyhlášení soutěží už byl čas pro volnou zábavu. Někdy pozdě v noci (řekla bych kolem půlnoci, ale moc jistá si tím nejsem), došlo i na noční probouzení VeFeRek. Drupi, Jura, Dave a Maxx nastartovali svoje stroje. Některé se zahřáli víc, některé míň, každopádně Drupi svou motorečku pořádně projel a protúroval, Jura nám zase zastřílel do výfuku a ukázal lišáky.
Vzhledem k tomu, že se pilo pivo, panáky i domácí pálenka, rána byla pro některé účastníky krušná. Přesto postupně během nedělního dopoledne všichni bez potíží odjížděli. Já, Dave, Veverka a Žofie jsme z kempu odjížděli jako poslední.
A jak říkal Maxx, který ubytování U Bizona zajišťoval, v kempu prý máme i pro příště dveře otevřené. Každopádně nám se tam líbilo a rádi se tam ještě někdy podíváme.
Myslím, že tenhle sraz byl povedená akce, z VeFeRek se stává „príma rodinka“ a já osobně chci poděkovat všem lidičkám, který se akcí účastní, statečně soutěží a velký dík patří zejména všem těm, kteří se na organizaci podílejí – Davovi, za všechny možné organizační věcičky, Sonnymu za komunikaci se sponzorem (ačkoliv se tentokrát neúčastnil, zajistil nějaké ceny), Maxxovi za ubytování, vyjížďku a organizaci v místě, Evičce za všemožnou pomoc a všem ostatním za snahu. A taky děkuju těm, kteří dokáží všechnu tu snahu ostatních ocenit.
Už se těším na příští setkání. Doufám, že všichni přijedete a že si užijeme přinejmenším tak, jako teď.

Mája

• Předchozí
• Následující