Cesta za vzděláním do anglického Paingtonu

Podrobnosti

Kategorie: Cestopisy

Zveřejněno: 25. 8. 2006 0:00

Napsal m

Zobrazení: 9233

Když se podaří spojit příjemné s užitečným, může být člověk jedině spokojen, a to se mě letos opravdu podařilo. Na začátku roku 2006 jsem dostal úkol od svého šéfa naučit se anglicky do podzimu toho roku a zdálo se mě nemožné to zvládnout. Jediným východiskem ke splnění úkolu byl pobyt v anglicky mluvící zemi, a když v anglicky mluvící, tak v Anglii. Moje hodná paní učitelka mi pomohla s výběrem školy a zavalila mě spoustou informací, rad a doporučení. Co může být lepšího, než rada od člověka, který danou oblast zná. O místu a agentuře se kterou pojedu bylo rozhodnuto a způsob dopravy byl jasný předem. Jelikož jsem vášnivý mototurista, tak tedy motocykl. Škola měla začínat 22.5. a s hostitelskou rodinou jsem měl dohodnuto, že přijedu 21.5 kolem poledne. Lístek na trajekt z Calais do Doveru jsem měl koupený předem, v Čedoku jsem za něj dal 1200 Kč. Na cestu jsem vyrazil 18.5. ráno. Protože jsem jel sám, bez spolujezdce, bylo na motorce dost volného místa a zadní sedadlo mohly obsadit dva kartony piv a samozřejmě spousta dalších věcí pro kempink. Měl jsem dva dny na to, abych dojel do Calais, a jelikož jsou na západ od našich hranic krásné silnice, což ví každý, se cesta plánuje velmi dobře. První noc jsem strávil v kempu u německého Rasttatu a druhý den mě čekal průjezd Francií do Calais, kam jsem měl dorazit v pátek večer. Francouzské dálnice jsou bezkonkurenční, ale mají jednu nevýhodu. Platí se zde mýtné a průjezd z Německa do Calais s poplatky přijde na 30 Eur. O půlnoci jsem se nalodil a za necelé dvě hodiny mě barman probudil, že jsme v Anglii. Zvláštní, nikoliv však nepříjemný, pocit takto uprostřed noci přijet do cizí země s mizernou znalostí jazyka. Jestliže v Německu začalo foukat, ve Francii se přidal slabý deštík, tak Anglie mě přivítala silným větrem a deštěm, mlhou, chladem a samozřejmě jízdou vlevo. K tomu ještě tma a únava, zkrátka, co nejdříve najít místo na přespání a pokračovat ráno. To místo se stříškou jsem našel až ve Folkestone před jedním obchodním domem. Byly čtyři v noci a tak jsem rozbalil karimatku a ulehl. Ráno jsem drobátko zaspal a probudila mě až ochranka, že chce otvírat obchod. Strážník byl zdvořilý, ani nepožadoval, abych odjel, pouze chtěl, abych nespal přímo před vchodem. Za tyto služby jsem ho odměnil plechovkou Plzně a poděkováním za nocleh. V zápětí jsem však zjistil, že mě nějaký dobrák vykradl tankruksak. Naštěstí si odnesl jen toaletní potřeby a pár nepříliš důležitých drobností, ale i tak škoda dělala pár tisícovek. Přivítání na ostrově tedy nic moc. Další noc jsem strávil v moc pěkném kempu přímo na pobřeží. Tak pěkný trávník jsem v kempu ještě neviděl a všude kolem pobíhali králíci. Pro počasí, jaké panovalo na druhý den ráno, existuje spousta výrazů a nejslabší je, že nebylo příliš přívětivé. Stan jsem musel balit v kombinéze a v nepromoku s přilbou na hlavě. Po odkolíkování mi stan málem odletěl do moře, nebýt živého plotu kolem kempu, tak by tam skončil. Do Paigntonu to bylo už jen 100 km, a tak žádné extra balení. Věci jsem na motorku prostě naházel a přidělal, jak se dalo. V hustém dešti při 10°C jsem v neděli po poledni dorazil do Paigntonu. Na mapě vypadá jako vesnice, ale ve skutečnosti je to poměrně velké město. Rozhodně příliš velké na to, abych mou ulici našel tak, že všechny projedu. První oslovený mi směr poradil dobře, ale všichni ostatní byli turisti, a tak se hledání Alta Vista Road stalo první lekcí angličtiny. Po hodině hledání jsem totálně promočený dorazil na místo určení. Už po přivítání jsem věděl, že moje rodina bude skvělá, a také byla. Krásný dům 200m od pláže, slušný pokoj s balkonem jen pro sebe, to byly první velmi příjemné dojmy.

Důvodem mého pobytu v Anglii bylo především naučit se anglicky a za měsíc strávený ve škole se mi to snad podařilo. Popisování zážitků ze školy však patří do jiného příběhu, a proto se raději zaměřím na výlety, které byly nutné pro pročištění hlavy z přemíry angličtiny.

Na začátku zmiňované špatné počasí trvalo jen první týden a zbylé tři týdny byly pro cestování jako stvořené. Jízda vlevo je možná problém pro auta, ale na motorce to žádný problém není. Jen vyjíždění z vedlejších ulic a přecházení lidí přes cestu, může být poněkud nebezpečné, protože auta k mému překvapení vždy přijížděly zprava. Zvláštností na anglických silnicích je, že i čtyřproudové mají naprosto běžně kruhové objezdy a umí docela slušně zbrzdit dopravu. Silničky mezi vesnicemi jsou tak úzké, že se tam stěží vejde jedno auto. A potkáte-li někoho nezbývá než couvat. Kvalita asfaltu je ve srovnání s Českou republikou dobrá, ale také ne všude. Díry v silnicích nemají, jen ty záplaty jsou občas podobné jako u nás.

Svůj první výlet v rámci mého pobytu byl směrován do města Bathu, které je považováno za nejkrásnější město jižní Anglie. Perlou tohoto města jsou římské lázně postavené v 1. století, kam jezdili bohatí Římané. Areál lázní je téměř celý zrekonstruovaný a je vskutku nádherný. Ve městě je velké množství budov v římském stylu postavených z pískovce, a proto má celé město tak historický nádech a zajímavou architekturu. Výlet to byl pěkný a natrénoval jsem si při něm navlékání a svlékání nepromoku.

Být v Anglii a nevidět Londýn, to by byl hřích. Proto jsem ho navštívil se svým bratrancem, který tam občas prodává na trhu. Za osm hodin jsem zvládl skutečně jen ty nejznámější památky, jako je Tower Bridge, parlament s Big Benem či Buckinghamský palác.

Z pohledu motorkáře byl nejkrásnější výlet na Land´s End, vzdálený 220 km od Paigntonu. Toto místo můžu každému doporučit. Je tam krásná příroda se skalními útesy, a je to nejzápadnější bod Anglie. Navíc cesta k němu vede přes Cornwall, což je oblast známá výrobou cideru, 5 – 7% nápoje z jablek či hrušek. Další specialitou tohoto místa je cream tea, což je výborná sladká pochoutka prodávaná snad všude. Dále jsem se toulal jen v okolí Paigntonu, kde jsou také zajímavá místa. K nim patří např. keřovitý Dartmoorský národní park s volně se potulujícími ovcemi. Měsíc uběhl jako voda a už jsem pomalu začínal plánovat cestu zpátky. Přestože Francie má krásné cesty, placení mýtného mě však donutilo zpáteční trasu změnit.

V sobotu 17.6.06 jsem naložil na motorku všechny věci včetně dárků pro mé blízké a s dobrým pocitem, že jsem pro sebe udělal něco dobrého, jsem vyrazil na zpáteční cestu. Z Paigntonu jsem jel podél pobřeží, což byla zdlouhavá, ale zajímavá cesta s několika zastávkami u míst s hezkým výhledem. První noc jsem strávil v kempu u Pevensey za 10 £, ale tentokrát kemp nebyl nic moc. Druhý den v poledne jsem dorazil do Doveru, kde mi před odjezdem trajektu zbylo trochu času, abych se podíval na zdejší pevnost a skalní útesy. Lístek na trajekt přímo na místě mě stál 40 £. Na trajektu byla směnárna s překvapivě výhodným kurzem, a tak jsem zbylé libry vyměnil za Eura. Když je hezké počasí, jakože bylo, tak je cesta na palubě trajektu příjemným prožitkem. Z Calais jsem zamířil k belgickým hranicím, protože jsem se rozhodl neplatit francouzské mýtné. Jel jsem směr Dunkerque, Verne, Tournai až k vesnici Berceu, ve které jsem strávil noc. Cena za kemp byla více než dobrá, protože majitel kempu, chtěl pouhé 3 €. Z pětieurovky mi ale nebyl schopen vrátit, a tak jsem měl pobyt zadarmo. Další cesta směřovala přes Lucembursko, s krátkou zastávkou v Lucemburku, na Saarbrucken, Pirmasens, Landau do Karlsruhe. U Pforsheimu jsem snad dvě hodiny hledal kemp, a to proto, že mě zmátly vedlejší cesty, které byly širší, než silnice 1. třídy u nás. Tady mě zastihl krátký déšť, jediný na cestě zpět. Němci jsou vášniví kempaři, a tomu odpovídá i vysoká úroveň kempů. Cena 10 € za noc je za skvělé služby celkem přiměřená. Pak už následovala jen svižnější cesta Německem na Rozvadov a zpět do Prahy.

Za celou dobu jsem se svou Hondou VFR najel přes 5 000 km s průměrnou spotřebou 5,7 l/100km, bez sebemenší závady.

• Předchozí
• Následující