NockalmStrasse 2011

Podrobnosti: Kategorie: Cestopisy; Zveřejněno: 9. 5. 2013 18:23; Napsal scalla; Zobrazení: 1873

Víkendová akce, jeden den tam, druhý den zpátky. Podzim se vydařil, slunce svítí, neprší, je teplo. Původní plán vyjet v pátek odpoledne někam na Šumavu, přespat a ráno pokračovat do Rakouska nakonec upravujeme.

Časová úspora by nebyla velká a vzhledem k obvyklému snídaňovému času na penzionech bychom na tom byli časově hůř, než kdybychom vyjeli v sobotu ráno. Odjezd tedy stanovujeme na sedmou hodinu. Sváťa sice brblá, že bude vstávat jak do práce, ale vidina ušetřeného pětikila za nocleh na Šumavě jej pacifikuje.

Sváťa má dvojitou premiéru. Jednak jede poprvé na motorce do Alp a za druhé, jede na úplně nové motorce. Dlouhou dobu sedlal Hondu CBF500, což byl sice spolehlivý stroj, ale při některých výletech trochu nestíhal. Holt chybějící koně jsou znát. Naskytla se mu však možnost výhodně koupit zánovní, ale doslova zánovní Suzuki Bandit 1250, který měl najeto něco přes 1000km. A cena, neskutečná. On si ji koupil mladý kluk a jeho ženská koupi neocenila. Klasickou volbu “já nebo motorka” evidentně stroj prohrál, takže klučina prodával se ztrátou snad 30 tis. kč. Pikantní na dané věci byla skutečnost, že Sváťa prodej Hondy a nákup tohoto stroje před manželkou rovněž tajil. Takže když chudák Šárka projevila přání jet do Rakouska s ním, Sváťa ji to začal rozmlouvat, že by ji to nebavilo, že by ji byla zima, že by zmokla... až to holka vzdala.

Ráno je slunečné a chladné. Na sluníčku je fajn, ale v údolích s válí mlha a teplota klesá ke dvěma, třem stupním. Vyjíždíme od pumpy v Milíně po silnici I/4. Provoz je minimální, takže můžeme jet poměrně svižně. Mlha je nepříjemná. Neustále utírám plexi a rukavice mám za chvíli mokré. Štěstí, že pinlock funguje dobře. Sváťa se nám občas ztrácí, což na téhle rovné silnici poněkud nechápu.

Za Strakonicemi mlha mizí a na sluníčku je příjemně. Vimperk, pár krásných zatáček a stavíme na OMV před Strážným. Sváťa brblá, že se mu potí plexi v helmě a nic nevidí. Zkoumá naše helmy a rozjímá, proč se nám nemlží a jemu ano. Chudák nemá Pinlock.

Bereme benzín a pokračujeme směrem k hranici. Silnice je v těchto místech slušná i na naší straně, ale absence bordelu kolem silnic a upravenost krajiny jako takové, to jsou změny, které nelze přehlédnout. Po B12 ubíhá cesta rychle, takže v deset již parkujeme v Passau před Louisem.

Sváťa se natěšeně hrne dovnitř a ještě větší radost má z cenovek na kožených kombinézách. Svlékáme bundy a jdeme Sváťovi asistovat s výběrem. No, ale je to těžké. Když je mu dobrá bunda, nesedí mu kalhoty a naopak. Nakonec si vybírá jednu kombinézu, kde má kalhoty v pohodě a bundu trochu větší a snaží si vsugerovat, že ta bunda je vlastně taky v pohodě. Pokouším se mu vysvětlit, že bunda, kde se mu při pádu obtočí chrániče dvakrát kolem ruky je mu na prd. Ale Sváťa je spokojen. Naštěstí jde kolem prodavačka a když vidí Sváťu v plandající bundě, snaží se mu vysvětlit že „in case of accident it should be a problem“. To tedy Sváťa měkne a ptá se zda je možné spárovat bundu a kalhoty v různých velikostech. Což pochopitelně možné není. Prý jen koupit kalhoty a bundu zvlášť. Jenže ty zase nejsou ve slevě. Ve dvanáct hodin to Sváťa vzdává. Kupujeme pár blbostí jako čističe řetězu, nějaké mazadla a jedeme na oběd. Garmin ukazuje nedaleko Mekáč, tož skočíme na nějaký ten hambáč.

McDonnalds nacházíme poměrně snadno. Je to docela malá provozovna připláclá k silnici ve svahu. Pavla konstatuje, že je to nějaké divné. Kromě jednoho obsazeného stolku tam nikdo není. No, divné to je, protože jak zjišťuji při placení, neberou tady karty. To je první mekáč, kde se mi něco takového stalo.

Sedáme si pod slunečník na terásku a zanedlouho už se do provozovny valí další návštěvnici. Pár neurčitého věku, dohromady možná 300kg. Následuje rodinka s dětma. Tak to už jsme klidnější, lidi sem normálně chodí. Sváťa si dovalí BigMac menu a brblá, jak je to drahé. Brblajíc studuje bonusové letáky, které k menu dostal. Říkám mu, jak se má, protože na Shellce v Německu může dostat slevu jeden cent na litr. Zase brblá, co je to za kšeft, to si tak pomůže. Tak si chvíli děláme legraci, zbaštíme svoje fast food a jedeme dál.

Vracíme se zpět na levý břeh Dunaje, dále po proudu.

Po chvíli nás navigace táhne od řeky vzhůru. Nahoře se nám otvírá krajina šumavského typu. Oblé kopečky, louky, lesy, pole. Mezi tím se vinou krásné silnice. Stavíme na pár fotek u jednoho domu. Sváťa s Pavlou jdou užírat nějaké ovoce ze stromku. Přichází Němec, kterému to patří. Mysleli jsme, že nás jde zprudit, ale je v pohodě a ptá se, odkud jsme. Bohužel, umí jen německy a tímto jazykem nevládne pořádně nikdo z nás, takže domluva nic moc. Po chvíli se loučíme, dostaneme přání dobré cesty a jedem.

U Jochensteinu nás však navigace táhne někde do řeky. Měl by tady být most. Ale není. Zastavujeme na plácku u řeky a zkoumám, kam že nás to táhne. No jo, přívoz. Tak to se nepovedlo. Přívoz v nedohlednu a kdo ví, jestli vůbec jezdí. Hledám alternativní cestu. Most je cca o 10km dál vzdušnou čarou. Jedeme dál podél řeky, ale po chvíli musíme zase do kopců. Ono to ani jinak nejde. Silnice kolem řeky dále nevede.

Dalších pár zatáček je neplánovaných, ale pak se nám konečně podaří v Niederrann přejet řeku. Pár kilometrů jedeme paralelně s původně zamýšlenou trasou. V Andorfu se na ni napojujeme. Má to jen jeden háček. Ztratil se nám Sváťa. Nejedu nijak rychle, prostě obvyklé cestovní tempo, s kterým dosud nikdo neměl problém. Ono taky ve dvou s kuframa se žádná palba jet nedá. Či přesněji, já to neumím. Sváťa to však spíše pojímá jako economy run. Takže jedu tak, abych viděl jeho světlo v zrcátkách. Nechápu, proč mne nedojede, když zpomalím. Asi si ode mne drží bezpečnou vzdálenost 500 – 1000 m. Pak se stane, že dojedem auto nebo dvě, za kterými se nechci táhnout, předjedu a Sváťa nikde. Takže sedíme v Andorfu na zastávce ve stínu a čekáme. Sváťa nikde. Ale jsme domluveni, že kdybychom se ztratili, pošlu mu GPS souřadnice a dojede. Naťukám SMS. Mezitím Sváťa posílá zprávu, kde je. To nechápu, předjedu dvě auta a Sváťa je o vesnici pozadu. Odesílám zprávu a je jasné, že si můžeme dát i svačinku. Sváťa přijíždí po čtvrt hodině. První věc, která mne pobavila. Sváťa nemá v navigaci mapu. Druhá, má nastaven jiný formát souřadnic, než používám já. Takže zhruba tušil kde jsme, ale musel si trochu prošmejdit okolí.

No nic. Oblíkáme se a pokračujeme přes Ried im Innkreis – Vöcklamarkt – Sankt Georgen im Attergau.

Poklidná etapa poklidnou krajinou. Není to svezení jako v horách, ale pár zatáček se tady taky najde a hlavně, není to nuda, jako na dálnici. O další zpestření se postaral Sváťa na Shellce v Vöcklamarktu, kde se při placení vytasil se slevovou poukázkou z Mekáče. Kurnik, já myslel, že to tam nechal s ostatníma „slevama“ typu „při příští návštěvě kup tři BigMacy, čtvrtý dostaneš zdarma“. Ale Sváťa ne .

Holka za kasou načte čárový kód, ozve se takové to tůůůt, jako že to kasa nebere. Tak znova, tůůůt, tůůůt. Holka začíná studovat leták, kroutí hlavou a mumlá si něco ve stylu „hrom aby ty markeťáky... zase nějaká sleva a my o tom nic nevíme“ a jde za šéfem.

Za chvíli vychází vysoký, fousatý, pupkatý hromotluk a řehtá se na celé kolo. Jako že jasně, sleva platí. Ale v Německu :-)) No a protože už jsme kus cesty v Rakousku, Sváťa zklamaně balí svůj leták a hudruje, že tu slevu by mu měli dát stejně. Za to, že ON u nich natankoval.

Kousek před Attersee stavíme na na kopečku a koukáme na tu nádheru. Sytě zelená tráva, modrá obloha a modré jezero rámované horami. Fouká mírný větřík, po hladině plují plachetnice. Děláme pár fotek a sjíždíme dolů k jezeru.

V Attersse am Attersee odbočujeme doprava po B151. Je krásné víkendové odpoledne a silnice je pěkně zacpaná. Zaparkovat není kde. Všude zákaz, private a i kdyby, stejně tady pomalu není místo ani na malý skůtr, ne to bože na dvě velké mašiny. Jedeme pomalu dál a začínám koukat, kde by se to dalo zapíchnout. Blíží se 60 000km a potřebuji udělat výroční fotku. Tachometr se přetočil a já se pomalu smiřuji s tím, že to na chvíli zapíchnu jen tak u chodníku. Projíždíme Parschallen a štěstí nám přeje v podobě malého hliněného plácku u cesty. Právě včas. Děláme pauzu a já nějaké ty fotky.

Následně objíždíme jezero z jihu a po osvědčené B153 jedeme na Bad Ischl. Pak kousek po B158 a najíždíme na Postalm Strasse. Jak jej nazývá Milan Kamiš (prodejce PSI), malý pasík za tři pade. Přijíždíme k budce a ženská po mne chce 7€. To nějak nedovedu pochopit, když to má být za 3,50. Ukazuje mi ceduli s cenami a už to chápu. Vjezd není za motorku, ale za lidi na motorce. No, to mám radost. Tak platím sedm a jedeme. Silnice tedy není to, co na Glockneru. Zatáčky sice jsou, krajina takové vyšší Krkonoše. Sváťa se nám zase ztrácí. Kurnik jedeme dva, v těch zatáčkách a na takovém asfaltu se snad ani rychle jet nedá. Ale prostě, Sváťa není. Nahoře házím kufr. Navigace říká vlevo, ale vidím ceduli vpravo na parkoviště a vyhlídku. Rozhoduji se pro vyhlídku. Kouknu do špíglu, Sváťa tradičně nikde. Zůstávám stát, aby nás viděl, ale docela blbě v kopci. Po dvou minutách stání na brzdě mne to přestává bavit. Snad mu to dojde. Jedeme langsam nahoru. Není to daleko a stavíme na parkovišti. Sváťa nakonec taky dojíždí a je zpruzený, že jsme mu ujeli. To na jednu stranu chápu, ale snažím se mu vysvětlit, že nejedeme na spotřebu. A že kurnik, když má toho velkého Bandita tož by měl jet jak velký chlap.

Sváťa s Pavlou jdou prozkoumat stánek. Sváťa nakonec vytahuje nějaký domácí gáblík a Pavla si dává jen něco k pití. Pět hodin, bylo by dobré popojet.

Sjíždíme směrem na Voglau, Abtenau po B163 a následně po B166 na jih. V Niederfritzu se napojujeme na B99 a po ní dále na jih. Silnice se začíná kroutit a stoupat na Obertauern. Provoz je zde trochu hustší, protože tato trasa je hojně využívána jako objížďka tauernských tunelů. Na motorce to je pochopitelné, autem bych hodně zvažoval, jestli to ušetřené mýto stojí za to. Ale nepochopím, jak se tam někdo může štrachat s karavanem. Masochisti. Sváťu tradičně ztrácíme, ale tady není kam odbočit, takže ho čekáme nahoře v Obertauern, kde se zakrátko také objevuje. No vida, už je to lepší! Nakonec se ještě naučí jezdit :-)) Krátká pauza. Zvažujeme co dál. Cílem bylo dojet co nejblíže k Nockalm Strasse. Ale nikdy jsem v těchto končinách nebyl, netuším, jaká bude hustota ubytování. Tady nahoře sice možnosti taky jsou, ale tipujeme, že to bude zbytečně drahé. I když teď na konci léta vypadá středisko docela opuštěné a spousta podniků je zavřených. Tady to evidentně žije v zimě. Je šest hodin a nejvyšší čas něco najít. Dohoda zní, že jedem dále po trase. Já budu koukat, kam jedeme, Pavla a v rámci možností i Sváťa po bydlení cestou.

Po B99 zase zakličkujeme dolů. Cestou sice nějaké zimmer frei jsou, ale Pavla nebuší, tudíž se jí to asi nelíbí. Tož jedem dál. U Mautendorfu sjíždím do městečka. Tady něco přece musí být. Zastavujeme, koukáme kolem. Nalevo se to tváří, jako že jo. Jedem do boční ulice. Je tady cedule na ubytování, ale zvoníme a nikdo neotvírá. Zkoušíme jiný barák, to samé. Pak je tady hotýlek, ale čtyři hvězdy, no, to asi nebude pro nás. U dalšího baráku nám ženská otvírá, ale že má zavřeno, protože maluje. No, to je dobré. Pavla má chytré poznámky, kolik bydlení bylo cestou. Tak se ptám, proč nedala vědět. Teď je chytrá. Zkouším to přes navigaci. Nějaké penziony tu jsou. Berem to přes městečko do kopce a opravdu nacházíme penzion z POI. Je otevřeno, vypadá to dobře. Ale 36 Eur za noc. No pomalu si říkám, že na to kašlu a vezmem to. Sváťa že je to drahé, že jdeme hledat dál. Říkám, že to asi bude všude stejné, leda někde za městem by to mohlo být levnější. Tak teda za město. Tak po B99 dál na jih. Hned za městečkem zkoušíme další zimmer frei, ale to jsem nepochopil, jestli mají plno nebo zavřeno. Ženská by si chtěla povídat, ale německy to nejde a anglicky neumí. Takže dál. Nalevo registruji nějaký statek. Sváťa brzdí a bliká na nás. Otáčíme to zpátky a jo, je tady vlaječka. Tak to jdeme očíhnout. Vypadá to pustě, ale ve stodole bučí krávy, tak tu snad někdo bude. Za chvíli nám otvírá mladá holka a že jo, že nocleh je možný.

Následně přichází i její matka. Ptáme se na cenu. 18€ za noc a osobu. No, to je polovic. Nevýhoda, že bez snídaně. Ale už se stmívá a rádi bychom na véču. Berem. Dáváme věci na pokoj a jedem zpátky do městečka. Jednu restauraci s posezením venku jsme viděli, zapadneme tedy tam.

Menu je standardní. Wiener schnitzel stokrát jinak a nějaké kuře nebo krůta. Se Sváťou dáváme řízek, Pavla zase vymýšlí. Polívka, pak nějaké kuře. Blbé, že pojedem zpátky, pivo můžeme dát jen nealko. Příprava docela trvá. Děláme si srandu, že to kuře se jim nedaří chytit. Setmělo se a příjemné odpoledne se změnilo v poměrně chladný večer. Holt je září a k tomu tady v horách. Pavla si obléká bundu. Zvažuji, jestli se mám taky obléknout, ale zase taková zima mi není a pak s těmi chrániči se docela blbě jí. No sláva, véča je tady. Žádný kulinářský zázrak, ale taky žádná tragédie. Je zvláštní, že maso je tradičně super. Žádná tlustá žvýkačka. Ten řízek si dávám v rakousku celkem pravidelně. Není to drahé a je toho hodně. A kdekoli si jej dám, bylo maso vždycky výborné kvality. Ty horší kusy asi vozí prodávat k nám do česka.

Pavla sní polívku a začíná funět. No je jasné, že to druhé nedojí. Ani z půlky. Hospodská se starostlivě ptá, jestli nechutná. Pája naznačuje, že „schmeckt, aber sie ist voll“ Přijímáme nabídku na zabalení s sebou, platíme a do hajan.

Vstáváme kolem sedmé. Sváťa sní zbytky jídla z domova, s Pavlou dojídáme zbytek včerejší večeře. Lépe řečeno, Pavla počítala, že ji dojí sama a nikoli, že ji z toho ujím. Následkem čehož se dožaduje snídaně, kterou ovšem v místě nedostaneme. Dostává tedy instrukce okamžitě dát vědět, jakmile ji nějaká snídaňovna cvrnkne do nosu.

Venku je mlha. Navigace nás vede na jih dál po B99, ale už po pár kilometrech odbočujeme na menší silnice doleva. Cesta začíná stoupat do hor, což má výhodu v tom, že se dostáváme nad nízkou oblačnost a na sluníčko. Ale kolem jen louky, lesy, tu a tam nějaká usedlost. Víc nic. Navíc stav silnice se postupně zhoršuje, takže nakonec jedeme po regulérním českém tankodromu. V jednom místě po sesuvu dokonce půl silnice chybí. To vysvětluje značku zákaz vjezdu vozidel nad 3,5 tuny, kterou jsme potkali o pár kilometrů dřív.

Překonáme jakési sedlo a klesáme do údolí. Vjíždíme do lyžařského střediska a silnice se začíná lepšit. Zakrátko vidíme odbočku na NockalmStrasse a mýtnici. Pája kňourá o svou snídani. Sváťa se tváří, jako že v pohodě. Nechávám ty dva, ať si rozhodnou, jestli jdeme hledat nějakou snídani nebo přejedeme silnici a něco koupíme na druhé straně. Sváťovi se moc courat nechce, protože v podstatě neví, kolik má benzínu a kolik na něj najede. Takže jedeme. Na mýtnici dáváme svůj kupón z Tour4Ticket a jedem zadarmo. Sváťa si kupuje vjezd za 10,50€

NockalmStrasse není vysokohorská silnice ve stylu GrossGlockner nebo passa v Dolomitech. Žádné extrémy. Spíše pohodovka, vytrvalé stoupání nebo klesání. Nockberge taky nejsou žádná divočina. Asfalt slušný, jediný nedostatek jsou kanálové propustě kryté mřížovinou. Asi kvůli snadnějšímu čištění. Jedna propusť je však v zatáčce, což není úplně příjemné. Ale tím, jak je zatáčka utažená se v ní stejně nedá jet rychle. Pokud srovnám Postalm a Nockalm Strasse, pak na tu druhou se někdy rád vrátím. Postalm není nic moc a ve dvou za sedm Eur už vůbec ne.

Stavíme na první velké odpočívce. Kromě nás je tady jen jedna ženská, která se chystá na trek a jeden rakušák na BMW1200GS. Občerstvení je ještě zavřeno.

Rakušák okoukává naše motorky a ptá říká „Slovenia“? Říkáme že ne, že Tschechai. Ptá se, na jak dlouho tady jsme a když říkáme, že dnes jeden domů, jen nechápavě kroutí hlavou, jak někdo může jet na víkend tak daleko. Když se dozvídá, že jsme na Nockalmu ještě nebyli, ukazuje nám na protilehlém kopci, kudy silnice vede a kudy ještě pojedeme. V podstatě nás čeká sjezd do údolí a výjezd do dalšího sedla. A pak už jen dolů do dalšího údolí, kde už vede státovka. Říká, že sem jezdí často a neplatí mýto, protože zná cestu lesem, kde mýtnice není. Ale jak rychle dodává, je to legální, není tam žádný zákaz vjezdu. Ptám se jak daleko je to k pumpě, že Sváťa neví, kolik má benzínu. To ho nesmírně pobaví a straší Sváťu, že bude muset tlačit. Na oplátku straším jeho, že v nejhorším si vezmeme pár litrů z té jeho cisterny na GS, že bude náš „Tankmotorrad“. Tomu se Rakušák řehtá, jako bych řekl nějaký hodně dobrý vtip. Sváťa rozjímá nad tím, jak udělat jeho jízdu ještě více ekonomickou. Že by třeba mohl vypínat z kopce motor. Snažím se mu vysvětlit, že bude více zatěžovat brzdy a taky by mohl přestat brzdit úplně. To však nemá takový odstrašující účinek, jako když Rakušák poznamená, že třeba na BMW se nedoporučuje jezdit na neutrál kvůli horšímu mazání převodovky. BMW má sice oddělené mazání převodovky a motoru, nicméně to stačí, aby Sváťu zviklal. Spokojuje se tedy s konstatováním, že z kopce mu ta stříkačka stejně nic žrát nebude.

Dělám ještě pár fotek a Sváťa jede napřed, že stejně pojede pomalu a pro jistotu se domlouváme na další odpočívce a pokud by nebyla, pak u další mýtnice. Ale druhá odpočívka je, k tomu Sváťu dojíždíme zhruba v polovině cesty, takže žádné komplikace se nekonají.

Chatu na parkovišti zrovna otevírají. Ptám se Pavly, jestli chce na snídani. Prý zatím ne. Nezdržujeme se dlouho a pokračujeme. Když odjíždíme, zrovna přijíždí náš známý Rakušák. Takže si děláme legraci, že nám dělá doprovodné vozidlo.

Sjíždíme do údolí a v Reichenau stojíme na první pumpě. Je tady docela frmol. Většina motorek tady staví a doplňuje palivo. Pavla mizí v útrobách kiosku, aby se zklamaně vrátila s konstatováním, že tam k jídlu nic není a kafe je hnusné.

Po krásně zakroucené silnici B95 s luxusním povrchem stoupáme k TurächerSee. A pak stejně luxusní silnicí dolů. V Predlitz-Turrach odbočujeme doleva stále po B95, která se mění v klasickou údolní silnici. Sváťa zase zdržuje. Já naopak přidávám, protože na západním obzoru se shlukují mraky a představa cesty přes Obertauern v dešti mne moc neláká.

U Mauterndorfu se B95 mění na již známou B99. Nahoře v Obertauern začíná poprchávat. Rozhoduji se na Sváťu počkat pod kopcem a ujet za sucha, co to půjde. Naštěstí déšť je velmi slabý a silnice okamžitě osychá, takže se nakonec krásně svezeme. Jen Pavla z toho nic nemá, která celé zatáčky nepochopitelně prospí a vůbec neví, kudy jedeme. Prý z hladu.

Dole v Radstadtu ještě před odbočkou stavíme na první pumpě a čekáme na Sváťu. Na téhle pumpě už jsme párkrát byli. Pavla si pochvalovala slušné kafe a jsou tu taky lavice, kde se dá posedět. Déšť mezitím ustal, ale na druhou stranu, žádné ažuro.

Sváťa nás po jednom zastavení a telefonu z kruháku 100m od nás nachází, takže po krátké přestávce a doplnění paliva pokračujeme po B99 dále směrem k dálnici A10. Na tu však nejedeme a napojumeme se na B159 severním směrem. Docela pěkná silnice údolím řeky Salzach se za Kuchlem stává poměrně nudnou a vedoucí obcemi. Tenhle úsek bude chtít ještě poladit.

Míjíme spoustu hospod a Pavla stále nemá potřebu zastavovat. Možná zase hibernuje z hladu.

V Hailstadtu odbočujeme zpět do kopců a kolem Weistalstausee jedeme na Ebenau. Před městečkem zabočuji k hospodě u cesty. Jsou skoro dvě hodiny a msylím, že Pavlu se Sváťou mučím hladem už dost dlouho. Hospoda nabízí posezení venku, čehož využíváme. Mraky se trochu rozchází a začíná svítit slunce. Jídelní lístek je velmi skromný. Wiener schnitzel nebo wiener schnitzel, jakýsi salát a polívka. Aspoň nemusíme rozjímat nad výběrem. Sváťovi došly éčka. Půjčit nechce, objednává si polívku. Zatímco nám přinesli jídlo, prostranství před hospodou se zaplňuje. Národní kroje, pupkatí rakušáci v zelených kožených kalhotách s laclem, bíle košile, bílé podkolenky. Nebo uniforma nějakých místních ostrostřelců z Ebenau. Na hasiče to nevypadalo. Jeden pupkáč v podkolenkách zřejmě povýšil z podkolenek na uniformu, což je zřejmě v plánu oslavit v místní knajpě. Ostrostřelci přitáhli z přilehlé stodoly bronzový kanón a přes cestu od hospody se jej jali ládovat. Teda když to odpálili, to byla řacha, že mi málem zaskočilo. A v uších mi zvonilo ještě hodně dlouho. Docela bojuji s nutkáním jít fotit. Ale na druhou stranu, stydne mi jídlo. Dlabanec nakonec vítězí. Ale to se již ke kanónu hrne pupkáč v podkolenkách, do ruky dostává odpalovací špagát a po opětovném nabití vystřelí ještě 3x. Pak dostane jakési lejstro, zřejmě certifikát, že od této chvíle je kvalifikovaný dělostřelec a zatímco ostrostřelci tlačí kanón zpátky do stodoly, zbytek osazenstva mizí v útrobách hospody. Následně je problém s placením, jelikož hospodská i dvě holky, co má vevnitř, kmitají s rukama plnýma půllitrů a nemají čas nás zkasírovat. No, říkám si, jestli by nebylo lepší vzít roha. Ale nakonec do jdu zaplatit dovnitř.

A jsme znova na cestě. Salzburg objíždíme obloukem po místních komunikacích. Krajina ve stylu středních čech, jen silnice jsou lepší. U Niederranny opět překonáváme Dunaj a znova do kopečků. Tentokrát se však více tlačíme doprava. Ve Oberkappel je nějaká pouť, spousta stánků, plné ulici lidí. Jedeme krokem, často stojíme. Hned za městečkem si dáváme pauzu. Asi jsem to s těmi zatáčkami přehnal. Na Strážný je to ještě hodina. Což o to, nám to tolik nevadí, ze Strážného už to do Příbrami není tak daleko a cesta ubíhá poměrně svižně. S ohledem na Sváťu měníme směr na Vyšší Brod, abychom se dostali blíže Sedlčanům.

Vracíme se tedy zpátky, naštěstí už nemusíme přes ten mumraj, točíme rovnou vlevo, na sever. V Kollereschlagu se napojumeme na parádní B38. Tuhle silnici už znám ze svých předchozích výletů. Táhne se rakouskou stranou Šumavy, široká, přehledná s množstvím, většinou táhlých zatáček, přičemž není problém si z ní odskočit do kopečků vpravo či vlevo a užít si opuštěné silničky vinoucí se krajinou.

V Bad Leonfelden na kruháku najedeme na B126 a odtud už je to jen kousek na hranici. Netrvá dlouho a míjíme špalíry sádrových trpajzlíků. Ve Vyšším Brodě nabereme směr na Rožmberk. Silnice II/160 je z počátku, co se týče povrchu, nic moc. Za Rožmberkem stavíme na Rybářské baště. Hospoda, kde slušně vaří a na ryby sem jezdí třeba Rudolf Hrušínský.

Snažím se Sváťu navnadit na rybí polévku, ale furt mele, že mu je zle, jen na ni pomyslí. Přitom tady nedělají žádný vývar z hlav nebo z čeho se to dělá. Je to polívka normálně s rybím masem. Co řeka dala. Marně.

Objednáváme véču, nějaké birelly. Během čekání koukáme na nezvykle prázdnou řeku. Občas projede kolem nějaká mašina. Zvláštní. Takový hezký víkend a tady tak prázdno. Ale zase je neděle a docela pozdě. Všichni už nejspíše míří zpátky k domovu.

Asi bych tu vydržel sedět hodně dlouho. Ale čas pokročil, musíme popojet. Dále po proudu, přes Větřní do Českého Krumlova. Tam na Agipce doplníme palivo a už si to mažeme. Kousek za Krumlovem odbočujeme na II/166 a klasickou trasou Smědeč – Lhenice – Netolice – Dívčice – Týn nad Vltavou se vyhýbáme obvykle přecpaným hlavním tahům a jako bonus si užijeme zatáčky s povětšinou slušným asfaltem.

Za Týnem najíždíme na silnici II/105 kde spolu pokračujeme do Milevska. Tady se krátce loučíme. Sváťa pojede domů dále po stopětce. My s Pájou po II/102. Už je docela šero, ale silnici znám velmi dobře, navíc do Laštovic je i slušný asfalt. Za Lašovicemi začíná Orient (Středočeský kraj) a do Krásné Hory to holt musíme přetrpět. Dále už je zase poměrně slušný asfalt až na křižovatku se silnicí I/4. Tady odbočujeme doleva, což je poněkud problém, protože z jihu se táhne souvislá kolona aut. V neděli večer je to tady pokaždé. Po několika minutách se konečně najde inteligentní řidič, který pochopí, že když stojí auta za křižovatkou, sám taky nepojede a zůstává stát na hranici křižovatky. Dávám přednost protijedoucím autům a najíždím do křižovatky. Je to docela na prd, protože stojící auta mi cloní výhled doprava. Pomalu popojíždím, abych vykouknul přes auta, jestli něco nejede. Super, volno! Rozjíždíme se směrem na Milín. V protisměru je souvislá kolona aut, pomalu se sunoucí vpřed. Po středové čáře o něco málo rychleji balancují motorkáři. No ještě že jsme jeli osvědčenou stopětkou a tenhle blázinec vynechali. Nedostavěná R/4 je tady opravdu znát.

U Milína sjíždíme z I/4, skoulíme se z kopce a před garáží stojíme o půl deváté. Zase jeden fajn výlet za námi.