Grossglockner 2008
- Podrobnosti
- Kategorie: Cestopisy
- Zveřejněno: 20. 12. 2008 0:00
- Napsal scalla
- Zobrazení: 2775
Meta těch, kdož tam ještě nebyli, světaznale přehlížený těmi, kteří už tam byli, ale přeci jen krásný – Grossglockner.
První cestu na Grossglockner jsem plánoval už v květnu a málem jsem také odjel, ale komplikace s koupí bytu mi výlet na poslední chvíli zhatily. Touha vidět ten kopec na vlastní oči však zůstala. Takže když se na motorkářích v diskusi rozjelo vlákno o výletu na GG v termínu od 7.-10.8.2008, neváhal jsem a zapojil se. Jak již to v takových případech bývá, přihlásí se spousta lidí, ale nakonec jede jen polovina. Tady se však postupně nabalovali další zájemci. Někteří sice odpadali, ale celkový přírůstek přeci jen zůstával v kladných hodnotách, takže mnou začaly zmítat pochyby. Skladbou motorek byla skupina velmi nevyvážená a dalo se čekat, že slabší stroje budou ostatní dost brzdit. Většina účastníků preferovala kempy a stan, což mně poněkud odrazovalo a také limitovalo. Se stanem je svým způsobem člověk svobodný, kde dojede, najde kemp, postaví stan a více neřeší. Ale v případě deště už stan tak lákavý není.
Nalehko je zase nutné sehnat ubytování a to se také hůř shání jen na jednu noc. Navíc předpověď počasí nebyla ideální a představa, jak spím s mokrýma hadrama ve stanu mne nepřipadala příliš lákavá. Proto jsem se spíše přikláněl k možnosti zůstat na nějakém místě a z něj podnikat výlety do okolí.
V diskusi jsem však narazil na podobně smýšlejícího Aleše z Brna, se kterým jsme se z původní grupy trhli. Přidal se ke mně kamarád Ondra na SV1000, s Alešem nakonec jel ještě jeho švára taktéž na SV1000 a Honza na Yamaze FJR
Předběžně dohodnutý start 7.10.2008 za každého počasí. Sraz v Rakousku na čerpací stanici Shell v Greinu. Tři dny před odjezdem mne ještě kontaktoval Pavel na Yamaze XJR 1300, jestli se může přidat. Více lidí nemá smysl, uzavíráme sestavu a jedeme v šesti.
Sbaleno mám den předem. Ještě pozdě do večera dávám dohromady trasy a cpu je do navigace. Českou část trasy zanedbávám a s pražskou dávám (nesmyslný) sraz v 8:00 na Shellce u Dobříše.
Ráno mně vstávání moc nejde, ale vstávám v půl šesté, načež si s hrůzou si uvědomuji, že trasu tam jsem zapomněl do navigace nahrát. Máme rezervu, takže zavčas posílám SMS časem odjezdu posunutým o 30min. Dohraji trasu, posnídám a jdu pro motorku, abych naložil kufry. Garáž mám 20min. od bytu. Sundávám plachtu, strkám klíč do zapalování a šátrám po druhé sadě od kufrů a U-zámku. Nejsou! Horečně prohmátávám kapsy, ale je to jasné. Klíče zůstaly v zámku bočního kufru doma a s U-zámkem v kole se jaksi jízda nekoná. No paráda! Potím se více, než by odpovídalo začínajícímu parnému dni. 20min. domů, 20min. zpátky, pak zase s motorkou domů, naložit kufry a dostat se z Prahy houstnoucím ranním provozem. Je jasné, že tohle nestíhám. Posílám další SMS, že určitě jedu a žádám další odklad o půl hodiny. Dovedu si představit, jak mne kluci mají rádi. V devět jsem na Dobříši. Původně jsem plánoval více zatáčkovitou cestu již v česku. Tento plán bere s ohledem na čas za své. Po R4, I4, I20 na Písek, Budějovice, Třeboň a České Velenice zrychleným přesunem stahujeme ztrátu. Ve Velenicích s ohledem na Ondrovu SV tankujeme a přes přechod v Gmundu, pokračujeme po silnici 41 dále na Weitru, kde najíždíme na 119 směr Grein. Krajina se začíná vlnit a my začínáme pokládat stroje do prvních táhlých zatáček. Navigace blbne. Neustále nás tahá někam do lesů a polí. Až večer přijdu na to, že jsem nechal povolenou volbu „Nezpevněné silnice“ co v kombinaci s nastavením „Nejkratší cesta“ dělá své. Naštěstí Pavel cestu zná a včas koriguje. Máme mírné zpoždění, ale při jedné z konzultačních zastávek zjišťuji, že Brňáci také. Sjíždíme z kopce po 119 a před námi se rozprostře Dunaj. Nedaleko proti proudu leží městečko Grein, místo našeho setkání. Projíždíme městečkem a vyhlížíme čerpací stanici Shell. Navigace říká, 500m, 300m, 100m, příjíždíte k cílovému bodu, ale pumpa nikde. Otáčíme se zpět a zastavujeme dle instrukcí navigace u servisu VW/Audi. Při bližším prozkoumání opravdu registrujeme jisté znaky původní čerpací stanice. Posílám SMS Brňákům, aby nebloudili a čekáme. Čekáme dlouho. Brněnská část přijela se 40 min. zpožděním.
Pokračujeme dál po 119, chvíli kufrujeme v Amstetten, pak najíždíme na 121 a 117 směr Liezen. To se již kolem nás tyčí vysoké štíty. Před Bischofs-hofen málem položím mašinu. Dával jsem přednost při vjíždění na hlavní, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel a rozhodl se dát přijíždějícímu autu přednost. V okamžiku, kdy motorka zastavila jsem cítil, že je zle. Zastavil jsem s mašinou naklopenou více než je zdrávo. Cítím, že ji nenarovnám. Dojíždí mne naše skupina, ale v první chvíli nechápou, co se děje. Řvu jak debil do helmy a postupně si pře to docvakne. Hodí Ducnu na stojan a pomůže mi VFRku narovnat. Díky!! To je úleva! V Bischofs-hofen se nám ztrácí Honza a Aleš se švárou. S Ondrou a Pavlem pokračujeme po 164, napříč horami. V půlce cesty za sebou uslyším charakteristické štěrkání otevřené spojky a v zrcátku se zatřpytí bílá Ducati. Aleš své dva ztracence nedohnal, rozhodl se tedy dohnat nás. Zdoláváme sedlo Dienten Sattel (1357m) a sjíždíme do údolí.
Čas nás tlačí, nemáme zajištěno ubytování, ale kousek pod sedlem zastavujeme alespoň na pár fotek na památku. Tráva je kýčovitě zelená, obloha kýčovitě modrá. Aleš domlouvá místo setkání se ztracenci v Zell am See, kde se pak kolem osmé šťastně shledáme.
Hledání privátu v Zell am See se nedaří. Je nás mnoho. K tomu se docela sbírají mraky a vypadá to na pěknou bouřku. Nakonec nás Aleš vede z Zell am See směrem na Lopar, kde nalézáme azyl ve Weißbachu za 20€ za osobu se snídaní. Místní hospoda vaří jen do devíti, takže tam chvátáme upocení a neumytí. Bouřka, vichr a provazy deště nás zastihnou již v hospodě u pivka a večeře a spřádáme plány na další den. S ohledem na předpověď, zkusíme zdolat Grossglockner hned zítra. Kolem půlnoci déšť polevuje a my se vracíme zpět a do hajan.
Snídani máme připravenou ráno v osm. Paní domácí je velmi hovorná, byť naše znalosti němčiny jsou velmi chabé. To jí však evidentně nevadí a vesele vede jakýsi monolog. Ráno už sice neprší, ale o nějakém ažůru také nemůže být řeč. Kolem deváté se však oblačnost začíná trhat a my vyrážíme.V deset jsme u mýtnice a po zaplacení vyrážíme prvníma vracečkama vzhůru. Počasí je solidní a s otevírajícím se terénem osychá také silnice. Cestou pár fotek a zanedlouho zdoláváme pověstné kostky nahoru na Edelweißspitze.Počasí se začíná kazit. Několik vrcholových snímků a jedeme dál.Opatrně sjíždíme kostky dolů. V jedné ze zatáček se Aleš nedohodl s protijedoucím autem a zopakoval si mou akci ze včerejška. Zastavil s motorkou v náklonu. Po ruce však není nikdo, kdo by ho spasil. Padá a něžně si pokládá Ducatku na nohu. Naštěstí, vše dobře dopadlo, Aleš je v pořádku a Ducati má pouze mírně ohnutý pedál zadní brzdy.
Odbočku na Franz Josef Hohe vynecháváme a sjíždíme do údolí. V Grosskirchheimu jdeme na oběd. Jak to tak vypadá, je úplně jedno, kam na oběd zapadneme. Všude je v hospodách prázdno, na jídelníčku několik variací na téma „Wienerschnitzel mit pommes frites oder kartoffel“. Ale k jídlu to je a porce jsou docela velké. Mezitím se venku spouští pořádný liják. Brňáci vtipkují na téma pláštěnky, které pochopitelně mají, ale na pokoji. „Přece nebudó krosit s pláštěnkama, néé.“
Než dojíme, déšť ustává.
Sjíždíme dále do údolí a pokračujeme po silnici č. 100, kde nás chytá opět liják. Prudký vítr cloumá motorkama. Naštěstí déšť i vítr brzy ustávají. Odbočujeme na silnici 110, po které přejíždíme hranice do Itálie.
Míjíme Rivo a najíždíme na Strada Nationale 465. Povrch silnice není zrovna top, ale české poměry zvyklému bikerovi nedělá potíže. Zatáčka střídá zatáčku a náramně si následujících 60km úžíváme. Průměr ovšem nic moc. I s vykecávací zastávkou nám cesta zabere hodinu a půl.
Pokračujeme po silnici SS51 zpět na sever. Cestou kluci vymýšlí zastávku na „Pravou italskou pizzu“. Snažím se je přemluvit k brzkému návratu na penzion, ale marně.Sjíždíme k Lago Di Dobiacco. Je tam camp a na pěkná pizzerie na břehu. Objednávám si „Alkohol frei bier“ a slyším, jak číšník řekne „Jedno nealko…“ nejsem si jist, zda jsem se nepřeslechl a tak se ptám, zda mluví česky. Česky prý ne, ale slovensky. Pravou italskou pizzu nám udělá Ind.
Objednáváme a kocháme se výhledem klidnou hladinu jezera, zrcadlící okolní štíty. Zatímco nám přinesou objednané jídlo, scenérie se postupně mění a hory si berou oblačný háv. Na opačné straně jezera začíná pršet. A ne málo. Dešťová clona začíná postupovat směrem k nám, lítají první hromy a blesky. Lijavec je tak prudký, že prší i skrze plátěnou pergolu. Urychleně do sebe tlačíme zbytky večeře a utíkáme se schovat pod pevnou střechu. Začínají padat kroupy a já přemýšlím, co na to řekne navigace, která zůstala v držáku na motorce.
Déšt nebere konce, takže zapadneme do lokálu a objednáváme si ještě něco k pití. Aleš pokukuje po servírkách a rozjímá, co by, kdyby. Jako by jsme to načasovali. Dopíjíme a déšť ustává. Nastává první rekapitulace škod. Někdo vylévá helmu, Ondra ždímá kuklu, kterou zapomněl ležet na sedle. Navigace se tváří OK, dokonce ani kroupy nic na displeji nenamačkaly. Mraky se trhají, vyjíždíme plni optimismu.
Ten nás přechází po pár kilometrech. Začíná opět zhusta pršet, nějaký ten blesk taky kolem proletí. Teplota jde dolů, z příjemných odpoledních 23 stupňů je rázem nějakých dvanáct. Rukavice mám brzy mokré i zevnitř, navzdory hrdým nápisům Dryway+. Ale s chladem mi pomáhají vyhřívané hefty, které s povděkem zapínám. Hadry od Hubíka a boty Oxtar Infinity se osvědčují. Představuji si, co asi kluci v kožených kombinézách a vůbec jim nezávidím. Přejíždíme hranici zpět do Rakouska.
V Arnbachu mírně houstne provoz.. Jedeme 40 – 50km/h. Plexi se mlží, rukavice čvachtají. Chvíli nedávám pozor a vzdálenost od přede mnou jedoucího pick-upu se zkrátí víc než je zdrávo. Ten najednou prudce brzdí, jelikož před ním upadl německý motorkář. Úlekem zamáčkávám páčku brzdy a pak už jenom cítím cukání ABS v řidítkách. Ondra dobrzdí na mé úrovni, ostatní zastavují poměrně v pohodě. Kluci pomáhají německému kolegovi stavět motorku. Příhoda nás notně vyděsila. Teprve teď si uvědomujeme, co voda na silnici s nízkou teplotou může udělat s přilnavostí pneumatik. Čekat nemůžeme, stmívá se, do postele daleko. Opatrně pokračujeme dále.
Do Lezenu už dojíždíme za tmy. Stále prší. Kluci na pumpě okupují automat na kafe. Někteří se klepou tak, že mají problém se trefit do otvoru na mince.
Ondra v nepromoku je terčem závistivých pohledů. Někdo oprašuje včerejší vtip o „motorkářském goretexu“ alias pytli na odpadky. Smějeme se. Ale náhle to už spíše než vtip připomíná dobrý nápad. Aleš se vydává za pumpařem a zanedlouho opravdu přináší 3 pytle. Kluci se jimi vycpávají. Moje suchá fleeska jim připadá jako sci-fi.
Pokračujeme dál po silnici 108 k tunelu. Je tma, stále prší a s přibývající nadmořskou výškou klesá i teplota. K tunelu vede silnice s krásnými zatáčkami. Z těch nemáme nic. Jedu jako první a v okamžiku, kdy mne míjí protijedoucí auto, nevidím kvůli třpytícím se kapkám na plexi nic. To Ondra se svým tmavým plexi nevidí nic celou cestu. Těsně před tunelem ukazuje teploměr na VFR 6 stupňů.
Platíme mýto za nechápavých pohledů obsluhy. Vjíždíme do tunelu. 7 km sucho a teplo. Pak najednou konec a zase déšť a chlad.
20 km před Weissbachem mne začíná navigace tahat zase někam do polí. Vedení převezme Aleš. Jede se mi líp. Nekoukám na cestu. Kam jede Aleš, jedu i já. V deset přijíždíme na statek. Pavel je mírně zklamán, čekal nás dříve a počítal s hospodou. Také zmokl, takže alespoň v tomto ohledu netrhl partu.
Ráno u snídaně je Ondra terčem vtipů. Rukavice Nazran pustily barvu, která velmi kvalitně přilnula k jeho pokožce. Ruce má černé, jako by je ponořil do vyjetého oleje. I domácí se na něj dívá značně nedůvěřivě, nedokážeme odhadnout, co si myslí. Ondra neumí německy ani pozdravit, učíme jej tedy větu: „Das ist nicht schmier, das ist die farbe“.
Stále prší. V deset hodin se rozhodujeme pro návrat. Dnes už by jsme stejně nikam nejeli a zítra by jsme se stejně vraceli domů.
Vyrážíme kolem poledne. Loučíme se s Brňáky a zbytek cesty nás Pavel vede svižným tempem směr Passau, Strážný, Vimperk a Praha.
Na Zbraslavské Agitce se loučíme. Nevyšlo sice vše podle plánu, ale bylo to fajn. Tak někdy příště.