Pořídil jsem si nedávno knihu o lidových stavbách v Čechách a na Slovensku. Pro lidové stavby mám slabost a zde bylo vše pohromadě i krásnými fotkami. Můj zrak padl na jeden skanzen kousek od Chebu - to by jsem chtěl vidět. To nejdůležitější, kam, bylo vyřešeno. Na řadě byla má oblíbená část, kudy? Trasu na Ústí nad Labem a dále podél Krušných hor na západ jsem nyní odložil na zpáteční trasu z tripu. Už jsem ji měl celkem najetou a chtěl jsem vidět něco nového. Krátká rozvaha nad mapou, jasně, pojedu na Prahu a pak na Karlovy Vary. Téměř polovina trasy je po dálnici, zbytek se dá odjet po slušných silnicích. Tahle jižní trasa je skoro stejně dlouhá jako ta severní, ale bude o něco rychlejší. Dilema termínu za mne vyřešil zbytek rodiny, bude zima a nikomu se nikam nechtělo. Tudíž jsem měl pro sebe den volna.

V uplynulých dnech jsem zkompletoval své funkční oblečení, které jsem si pořídil extra na ježdění nízkých teplotách a nyní jsem byl zvědav, jak to všechno bude fungovat. První můj dojem byl, že jsem v tom dost neohrabaný, ale nečekala mne žádná gymnastika a důležitá je funkce. Na konec května pouhých sedm stupňů. Teplota v neděli v šest ráno ochladila mé cestovní nadšení na zhruba stejně nízkou úroveň. Nahodit Vefro a vydat se na cestu. Provoz v tuto dobu byl minimální. První přestávku, kterou jsem dělal po necelé hoďce jízdy, to byla ještě zábava, do tuhého začalo již asi po další hodince jízdy. Při poslední zastávce před cílem jsem zastavil na pumpě kdesi u Karlových Varů rozhodnut nalít do sebe něco horkého. Při dotazu po čaji mne pumpařka ochotně obsloužila. Když jsem se ji ptal cože budu dlužen, tak prý nic.Prý že dnes udělá dobrý skutek, opravdu jej vykonala. Ještě pár minut jízdy a byl jsem na místě.

Ocitl jsem se v obci Doubrava, víska s nějakými 15 čísly a podle všeho nebýt chalupářů, tak už zde není co obdivovat. Jedná se o vesnickou památkovou zónu. Podle vzhledu obce a její zachovalosti jsem si připadal jako v nějaké vísce v Bavorsku. Zaparkoval jsem na okraji obce a šel si prohlédnout okolí. Usedlostí v tomto stylu zde bylo několik a tak bylo co obdivovat a fotit. Po chvilce jsem přeparkoval k edinému statku, který zde byl otevřený pro veřejnost. Přilehlé malé parkoviště už bylo z části obsazeno kolegy motorkáři, dle RZ ze sousedního Ústeckého kraje. Jednu chvilku jsem si myslel, že mám štěstí a bude nás k prohlídce více, ale chyba lávky. Bajkeři ze sousedství brzy opustili parkoviště a odjeli neznámo kam. Zazvonil jsem tedy na zvonek na brance a doufal, že mne nevyhodí, protože provádět jediného návštěvníka není žádné terno. Přišel mi otevřít prošedivělý pán kolem sedmdesátky, do ruky mi vložil arch s průvodním textem. Objekt si prý mohu prohlédnout sám, bez průvodce a ponechal mne osamoceného. Teprve nyní když jsem se pořádně rozhlédl po okolí, tak na mne intenzivně dolehl pocit přesunu v čase. Byť vím, že to zatím není technicky možné, tak tady jsem se toho pocitu nemohl zbavit. Jediné co mne drželo nohama na zemi byl plastový nábytek uprostřed dvora pod rašícím ořechem, v jehož koruně bylo rozvěšeno elektrické osvětlení. Statek samotný je na čtvercovém půdorysu, který tvoří obytný dům, kolna, stodola a chlév - vše z druhé poloviny 18. století Fundované zdroje uvádí, že se jedná o statek chebského stylu s hrázděnými konstrukcemi s šachovitými vzory. Připadal jsem si jako malý kluk, když jsem u babičky na Šumavě šmejdil po bývalém venkovském hospodářství. Je zde totiž také umístěna expozice původního venkovského nářadí, nástrojů a lidového nábytku Chebska z 18.,19, a 20. století.

To že jsem zde byl v danou chvíli sám, byl super bonus navíc. Nasávat tu atmosféru studeného jarního rána zde na tomto místě bylo fantastické. Z průvodního listu a fotek v expozici jsem pochopil, že tento statek zakoupil někdy v 70, letech současný majitel, to byl ten šedovlasý pán, který mi prodával vstupenku a poskytl ty informace k prohlídce. Celé to bylo v té době v dezolátním stavu a on to s pomocí rodiny a přátel opravil. Zde na tomto místě jim musím vyseknout pochvalu. Opravdu se jim to povedlo. Těch hodin práce, které zde všichni zanechali, muselo být nepočítaně. Zůstalo zde zachováno fantastické dílo našich předků.

Když jsem opouštěl statek, tak jsem byl plný dojmů, blížilo se poledne a tak jsem se rozhodli přesunout na další místo mého zájmu. Protože ulítávám na technických památkách, tak další bodem mé jízdy byla dřevouhelná vysoká pec v Šindelové, vesničce na úpatí Krušných hor. Takže zpět na Karlovy Vary a pár kilometrů před městem becherovky a mezinárodního filmového festivalu odbočit na Sokolov a držet směr na Jindřichovice odkud to bylo do Šindelové už jen kousek. Po příjezdu na místo následoval malý oběd ve formě bagety a minerálky, na obědy v nějakém zařízení většinou rezignuji z časových důvodů.

Vzpomenul jsem si zde na program loňského podzimního Vefro srazu-vysoké pece v Dolních Vítkovicích. Tohle zařízení v porovnání s těmi giganty z Ostravy bylo spíš takový drobek, ale znáte to. Co je malý, to je pěkný. Bohužel jsem přijel neohlášen a tak jsem se nedostal až do nejtěsnější blízkosti pece, ale mohl jsem si prohlédnou přilehlé budovy. Prohlídka se nechá domluvit telefonicky předem, ale v tomto případě jsem se na to vykašlal a risk nevyšel. I tak to bylo zajímavé, zásadní info k památce bylo k vidění kousek od parkoviště, které je v blízkosti objektu. Tuto vysokou pec zachránil před celkovou zkázou téměř v hodině dvanácté spolek nadšenců. Tak jako v mnohých jiných případech jim za to patří můj velký dík. Zde jsem se tedy s prohlídkou příliš nezdržel a kolem druhé odpolední jsem pokračoval směrem k společným hranicím se Svobodným státem Sasko. Kousek za Přebuzí jsem odbočil doprava na silnici stáčející se podél státních hranice s Německem. Zde také ležel poslední bod mého zájmu z dnešního výletu. Bývalý cínový důl Rolava. Viděl jsem nějaká videa na netu z této oblasti, ale naživo je to nejlepší.

Tu dobu si slunko prodíralo cestu vzrostlým smrkovým lesem a jeho paprsky tančily na tůňkách, které se drží v tomto objektu a blízkém okolí. Nebyl jsem zde sám a bylo pěkné slunečné nedělní odpoledne, takže atmosféra místa nebyla taková jako bývá třeba v zimě, kdy zde není ani duše. I tak to ale bylo pěkné. Někteří adepti na Darwinovu cenu se vydrápali až na střechu, musel být odtamtud parádní výhled na celý komplex bývalé fabriky. Ovšem spadnout odněkud při výstupu na střechu se mi ten den tak nějak nechtělo, a tak jsem zůstal při zemi. Prošel jsem si celý areál a vydal se na cestu domů. Přes Boží Dar a Klínovec, dále po hřebenech Krušek až do Vejprt, kde jsem byl zvědavý jak to vypadá na německé straně a přejel k našim sousedům. Mají to tu taky pěkné a po necelých 30 km jsem se vrátil přes hraniční přechod Kalek domů do Čech. Pak už následovala jen rutina podél hřebenů Krušných a posléze Lužických hor. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem najel nějakých 650 km. Parádní výlet, který si budu velmi dlouho pamatovat.

A můj test termo oblečení? Hadříky pomohli překonat ranní chlad a odpoledne už to byla paráda. Bez nich bych ten den takhle daleko nedojel.

{jcomments on}