Seděli jsme takhle s Radkem nad oroseným půllitrem, venku mrzlo a sněžilo. „Neboj, ono to stejně za čtrnáct dní roztaje, dáme vyjížďku kousek za Prahu a udělám ti nějakou fotku s mašinou“, snažil jsem se rozehnat Radkův absťák, jelikož nelyžuje a zimu snáší hůř.

Ale počasí nevypadalo. Sice se oteplilo a v Praze roztál skoro všechen sníh, místy se však držely docela nepříjemné zmrazky, které téměř týden úporně vzdorovaly lednovému pseudopředjaří. Nicméně 13. ledna se ranní oblačnost rozpustila a domácí teploměr vyšplhal na optimistických 6.4 stupně celsia. Dokonce i meteorologická stanice v Ruzyni hlásila pět stupňů. „Jedem to provětrat?“, volám Radkovi. Sice cosi brblá, že neví, jestli to po takové době nakopne, ale po pohledu z jednoho okna (sucho) a druhého okna (sucho a slunečno) hlásí, že jede. Sraz v půl druhé u Macdonalda ve Lhotce. Popadnu baterii a pádím do garáže, pak převlíknout a vzít batoh s foťákem (to ještě netuším, že v podstatě zbytečně). VFR chytá na první brnk. Když vyjíždím z garáží, vrátný se dívá tak nějak divně, ale mlčí. Přijíždím na místo srazu, kde již čeká Radek se svou Yamahou FZS 1000. Dáme dva cheesburgery a já udělám jedinou fotku tohoto dne. Vyrážíme směr Zbraslav a Slapy. Cestou podél Vltavy se snažím jet předpisově, ale Radek za to tahá docela statečně a zakrátko je o tři auta vpředu. Auta přede mnou docela překvapivě uhýbají ke straně, potáhnu to lehce taky a Radka dojíždím. Cesta byla suchá, místy mokrá. Ale pohodová, na sluníčku bylo příjemně a vyhřívané hefty krásně hřály. Pohoda končí po příjezdu do Štěchovic. Teploměr na VFR ukazuje jeden stupeň a silnice v serpentinách je mokrá docela nepříjemně. Jak se dozvídám následně, tohle se nelíbilo ani Radkovi. Hned za obcí se na mne těsně přilepí audina, což mi nedělá vůbec dobře a do zatáček to klopím s trenkama hnědýma. Ale VFR drží skvěle, mluvit naštěstí neumí. První plánovaná zastávka je na čerpací stanici Shell před Slapy. Máme dobrý čas, navrhuji to protáhnout na Sedlčany a přes Týnec zpět do Prahy. Mapu s sebou nemáme a cestu znám jen přibližně, takže vznikají dohady, kudy. „Hlavně ne přes hráz, tam bude led“, říkám Radkovi a očekávám, že pojede vpravo. Ten ovšem za pumpou odbočí doleva. Tajně doufám, že zná něco, co neznám já. Ale doufám marně. Záhy mi mizí za zatáčkou a pak se na silnici objevují první kusy ledu, které postupně přecházejí v souvislé pásy s vyjetými kolejemi asfaltu. Tak tady se točit nebudu, nezbývá než jet dál. Za hrází je parkoviště ve formě regulérního kluziště. To je na zelenáče jako já více než dost. Dál odmítám jet a začínám pochybovat i o Sedlčanech. Radek neprotestuje. Takže stejná asfaltka s ledem uprostřed do kopce, mokré serpentiny do Štěchovic z kopce. Radek se mírně umravnil a do Prahy jedeme poměrně slušně. To se ovšem mění po nájezdu na Strakonickou, kde zase kličkuje mezi auty. Kašlu na něj. Však on někde počká. Počkal. Projedem se ještě kousek po Praze a suchých silnicích. Ve Stodůlkách potkáváme dalšího jezdce v protisměru. Mohutně na sebe máváme. U Shellu na Poděbradské mi mladík za kasou sděluje, že si jaře bude taky delat řidičák na motorku. A pak už jen zpátky do garáže. Vrátný vybíhá ze své kukaně s klíčky od boxu a osměluje se zeptat, jestli mi není zima. Není a bylo to docela fajn.

Z ledu na Slapech jsem byl vyklepaný a pln obav, abych svou zánovní mášu nepoložil, takže mne ani nenapadlo udělat dokumentační snímek Bilance dnešního dne zní 130km, jedno exponované políčko filmu, spousta slušných řidičů a jeden magor v audině.

VFR dosáhla 964 ujetých km a může se těšit na první garanční prohlídku.