Proč jsem tak nasraný aneb jak rozpárat mašinou OFF road

Podrobnosti

Kategorie: Nezařazené

Zveřejněno: 11. 4. 2008 0:00

Napsal Roman Henac

Zobrazení: 5380

ahoj toto je zkušenost z jedné, vlastně dvou sezon, ale sezona nikdy nekončí. VFR je skvělá mašina na ničení off roadů (nezkoušejte to doma!)

JAK ROZPÁRAT MAŠINOU OFF ROAD

JARO 2006

Chtěl jsem jezdit, nic jiného, celou předešlou sezónu (2005) jsem strávil v dílně montováním Hondy VFR RC36 II.

Ale vždycky jsem chtěl krásnou hondu VFR RC24 rv. 89. Ten rok pro mě znamená něco, co se nedá popsat, a ta mašina je zhmotněním kosmické energie toho roku. Rok a půl trvalo, než jsem ji sehnal, brzo na jaře 2006, vymazlenou, leštěným rámem s laďákem Devil, 110 koní změřených na brzdě, v černé metalíze, krásná. Nebýt data výroby, byla jako nová. Stejně jsem musel v jednom kuse odpovídat na otázku: ‚Ty máš novou motorku?‘ Byl to můj sen, předtím jsem měl VFR RC36 97 poslední karburátor, ale tahle princezna RC24 mě lákala. Legendární stroj, primární rozvod ozubenými koly, nejrychlejší ze všech modelů VFR, totální euforie. To byl kus mojí duše, doslova. Amen.

Tak jsem si jí přivezl domů, připravil na sezónu, dal vyhřívané hefty, obul nové gumy Dunlop a vyrazil……….. Příprava na sezónu tak za 25 tisíc.

1)

……………………………… Ten rok 2006 bylo i v zimě takový horko, že sezóna ani neskončila, a tak na začátku dubna na tacháči přibylo 7 000km. Ten jarní den jsem potkal Honzu na hondě Hawk. Viděli jsme se asi čtrnáct dní před tím a jen jsme se pozdravili, podruhé jsme se pozdravili a dokonce představili a okamžitě vyrazili na delší projížďku. Bylo 13.00, vůbec jsme se vlastně, až na jméno, neznali a strávili dohromady 5 min.

Byl nádherný jasný den, ochutnávali jsme jarní vzduch a krásně krémovali krajinou kolem hradu Sovinec a nikam jsme nespěchali. Vychutnávali jsme si tu nádheru života, ujeli jsme asi 60km a zastavili na neodkladnou čurpauzu na cestě do Pasek. Mašiny jsme dali těsně ke krajnici a vytáhli oháňky. Proletěl kolem nás offroad celkem těsněji, než je v tomto kraji zvykem. Tak hotovo, zpátky do sedel a jedeme dál. Jedeme krásnou moravskou krajinou, žádný spěch, prostě čistá jarní radost.

Dojel jsem Jeepa a chtěl ho předjet, ale ten šněroval silnici zprava do leva, od příkopu k příkopu. Jel jsem bezpečně za ním, blikal a troubil, aby se ten trouba probudil. Pak jsem po chvilce myslel, že jede úplně na šrot, ale úplně, třeba z oslavy domů vedle do vesnice. Takže nakonec jsem jen v maximálním bezpečném odstupu čekal, kdy sjede ze silnice. Dával jsem si pozor, obrovský pozor, jako nejvíc, protože jeho manévry byly naprosto chaotické a nečekané. Projížděli jsme dlouhou několikakilometrovou alejí, úplně rovnou silnicí, to už jsem dávno neblikal ani netroubil, už jsem byl smířený s tím, že pomalu pojedeme za ním, dokud prostě neodbočí nebo nějak nezmizne ze silnice. Honza jel celou dobu za mnou s odstupem cca 50m a kryl mi záda, celou dobu jsme udržovali tuto formaci. Silnice rovná jak pravítko, obloha bez mráčku, vidím to jako dnes. Jeep najednou ucuknul do strany k pravé straně silnice a jel podle předpisu po pravé straně vozovky co nejblíže u jejího pravého okraje. Jako by nás celou dobu za sebou nevnímal a všiml si nás až teď po x minutách. To mě ovšem ještě nenadchlo tak, abych ho začal předjíždět. Nechal jsem ho být, ať se ukáže, jestli vůbec udrží stopu, no a fakt ji držel. Vypadalo to jako by se ozvalo jeho černé svědomí a skutečně se držel pravé krajnice jak klíště. Hmmm ok, tak podřadit, obloukem objet a rychle před něj a pryč odsud. Kvalt je dole, otáčky letí nahoru a předjíždím. Dostávám se skoro na úroveň Jeepu, když v tom se Jeep začal po dlouhé jízdě vpravo u krajnice stáčet doleva. Přesně jako by mě chtěl trefit. Uhýbám doleva. Třikrát jsem si v helmě zopakoval ‚To snad nemyslí vážně?‘ a střetli jsme se těsně u levého okraje, Jeep jde po mě. Už nemám kam uhnout……… náraz ………..v řídítkách mi cuklo jako by mi někdo praštil tunovým kladivem do pravého řídítka. To vám byla ale bomba megapecka, ale držím je a nepustím. Jeep stále jede po levé straně vozovky u jejího levého okraje, takže v protisměru, a já nějak po tom autě běhám, ani nevím, kde jsem, ale pořád se snažím držet řídítek. Z nárazníku na bok a tak různě, do toho mašina a vzduch, ani nevím, jak jsem tam lítal. Kdybych neviděl Spidermana, tak si to nedovedu představit. Nikdo na světě si to nedokáže představit, ani já. Prostě tomu, ale musím věřit, protože se mi to přihodilo, přímo před mýma očima. Ale chtěl jsem zpátky na mašinu. Koukám dolů a kontroluju po čem jedu. Tak už jsem z asfaltu…., dělí mě milimetry od svahu příkopu. Všechno probíhalo v pikosekundách a čas získal jiný rozměr.

Najednou sedím zpátky na mašině vedle Jeepu a stále počítal jsem milimetry, už jsem dávno nejel ani po asfaltu, jel jsem už po trávě milimetry vedle příkopu, Jeep vedle mě. Všechno bylo v setinách milimetru. Nechtěl jsem se vzdát, a tak jsem hlavně nebrzdil a naštěstí nebrzdil ani Jeep. A stalo se to, v co jsem se ty okamžiky modlil. Pomalu, pomalinku po centimetrech, se Jeep začal vracet od levého okraje ke středu silnice. Sedím na mašině, řídítka pevně v rukách, tak jsem přidal a Jeepa předjel. Vůbec jsem netušil, kdo ten Jeep řídí.

Ukazoval jsem mu, ať zastaví, ale on nic. Jel dál jako bych tam nebyl, takže jsem stále s rukou na plynu blokoval silnici a byl připravený okamžitě zrychlit, kdyby se po mě chtěl ještě projet. Tak se to opakovalo ještě několikrát. Nakonec zastavil asi až za kilometr, já jsem měl stále obavu, aby na mě nakonec fakt nenajel nebo taky zase neujel a Honza ho zablokoval vzadu. Zastavil jsem a s velkým očekáváním jsem se prohlédl. Teda kombinéza a všechno bylo na svým místě, ani ze mě neunikaly kapaliny a náplně, ani ta červená, ani žlutá, ani hnědá. Uf, to jsem si oddychl.

Všechno bylo tak jak má být, to mi rozzářilo na tváři usměv. Od té doby obouvám Dunlopy, tenkrát odvedly většinu práce. Měly najeto snad 5OOkm, takže s nima to byla pohoda. Takže díky, gumy Dunlopy. Taky jsem jezdil na špatných gumách, známe to všichni, a ty by to vůbec nedaly, to bych si ustlal jako králík na pekáči.

Nasraný jako z pekla, jsem přišel k Jeepu a koho nevidím, starou 60-ti letou …. s čumákem nahoru, že jsem jí měl chuť dát pěstí. Ta ….. ani nechtěla vypnout motor, udělala to, až když jsem jí to snad pětkrát zopakoval. Potom jsem se otočil a šel do polí a v jednom kuse jsem řval na lesy ‚Kurva, pičá!!‘ a tak. Potom jsme čekali dvě hoďky na policajty.

Ti přijeli a okamžitě řekli, že jsme se svědkem známí, protože slyšeli, jak mu říkám Honzo, a že to teda není svědek, když se známe. Ta …… z Jeepu řekla, že jsem jí nabořil já, když jela trochu uprostřed. Bengo jí řekl, že podle vyhlášky má jet vpravo, co nejvíc u pravého okraje. Paní zabiják, hned odpověděla, že vlastně jela vpravo u pravého okraje a bengo odpověděl, jako že ok. To jsem čuměl, samozřejmě, že ne naposledy. Prostě ojeb, nikdo mi to nevěřil, svědek jako by tam ani nebyl. Pak došly bengálcům baterky ve foťáku a že to dořešíme na bengárně, že mi dají vědět.

Tak to je vrchol, když na místě řidička tak lhala, zeptal jsem se jí, jestli byla v komunistické straně. Ani neodpověděla svině, jenom se tak opovržlivě podívala a odvrátila hlavu. Stará ….. v novým offroadu.

Čekala mě spousta bezesných nocí, jak jsem byl naštvanej, protože ze mě dělali normálně blázna a pravda mizela ve stozích papírů po všech čertech úřednických a policajtských.

ŠKODA na Jeepu: rozbitý zadní levý blinkr, roztržený (rozpáraný) levý zadní bok a odřené dveře, snad oboje. Nejvíc si vzpomínám, jak jsem hleděl na rozpáraný plech auta, bylo jako konzerva, to mi hlava nebere dodnes. Prostě jsem ho řídítkem trochu naříz))

ŠKODA na Hondě: prasklý blatník, kapoty na pravém boku taky popraskané, řízení pokroucený a spousta dalších podstatných detailů, které jsou pod kapotou.

Jeli jsme do kempu za kámošema a po posezení a pár pivech u ohně spát. Ráno jsem se probudil se ztuhlým krkem, nevěděl jsem co to asi tak je, ale hodně zranění krku při havárkách začne bolet až ráno, to vám řekne většina bikerů, těch kteří mají podobný úraz za sebou. Tak co teď??? Čekala mě jízda na mašině přez celou republiku a kdyby bylo něco načatýho, tak bych taky mohl dojet jako invalida, takže jsme zavolali RZS. Záchranáři jsou největší frajeři a hlavně velicí profíci. Byl jsem ve špitálu, tak rychle že ani nevím jak, zabalený v tlakových bandážích jako v americkým filmu. Na rentgenu zjistili, že s krční páteří naštěstí nic není, ale že to bude natáhnuté krční svalstvo nebo nervy, ok. Pak mě vezli ještě na CT, všechno se začalo komplikovat, 6 hodin jsem čekal s jehlou v ruce, až mi jí půlka zmodrala a tak. Takže radši od špitálu ruce pryč, dopadlo to jen dvouměsíční neschopenkou. A pak tři měsíce trvalo, než mi ji vypsali, byrokratická tragikomedie. To jsem tam musel ještě šestkrát jít, než jsem se těch papírů dočkal.

První pomoc funguje skvěle, ale ten zbytek je mnohem horší.

Výslech na dopravním inspektorátu byla fraška. Zavolali mi, ať donesu tu pravou botu, že zjistí, zda na ní jsou stopy laku z toho auta a na nic jiného mě neupozornili. Soudní znalec, se mi ani nepředstavil a okamžitě mi začal dávat navádějící otázky jednu za druhou, smrdělo to až za roh a soudní znalec mi nakonec ohlásil, že nehoda se sice stala, ale ne tak, jak vypovídám já!!!!!!!!!!!!!!

Bomba byla, když jsem dostal takový ten dopis, a dokonce z kriminálky, a tam mi trpaslík sdělil, že jsem podezřelý z pojišťovacího podvodu, tak to už bylo kurva moc, ‚Cože?‘. Tu opravu stejně nikdo nezaplatí, mašina nejezdí, co si tady kdo myslí?

Pojistka mi nebyla vyplacena dodnes, což je už dva roky. Z pojišťovny mi sice volali, že když uznám vinu, tak mi vyplatí půlku škody, ale proč mám uznávat jako nevinný svoji vinu? Nesmysl totální, takže samozřejmě jsme se s pojišťovnou dodnes nedomluvili, protože policie stále vyšetřuje. Nevím, ale fakt mi není jasné, jak a co vyšetřuje, sama by se měla nechat vyšetřit.

Tu mašinu jsem skládal po bouračce zpátky rok a něco, mezi tím samozřejmě nejezdila.

2)

Ovšem mezi tím mi na autě jednou ráno zaparkoval náklaďák. Jenom jsem na to koukal z okna a potom zase otrava…... Řidič neměl zaplacenou pojistku, takže bylo zase ještě veseleji a ty tanečky kolem toho. Vzít si volno, zase mínus pro mě, telefonování na pojišťovnu, na policajty a shánět dobrou radu. Takže peníze za telefony, za cesty do pojišťovny. Nervy, nervy, nervy a to už jsem myslel, že mě nic nepřekvapí, ale tato příhoda by byla na další článek.

Pojistku vyplatila pojišťovna stejně asi za pět měsíců. Ale fakt dobrou. Takže poprvé v životě mi zaplatili fakt normálně, bez nějakého přetahování, a solidní částku.

ŠKODA: Levý přední blatník

Ovšem tady toto, to byl jen začátek!

3)

S Hondou VFR RC24 jsem vyjel 21.6.2007, měla nádherný nový černý lak atd. a byla opravená, nový lak od Hondy jako zrcadlo a připravená na sezónu jako vždycky. Cenovka za opravu a příprava na další sezonu byla skoro 6O tis

Přední tlumiče byly z RC36 II (mám totiž od jisté doby vždycky nějaké nachystané v zásobě), stavitelné, perfektně fungovaly, záležitost jak designem (protože stříbrná na tlumičích k tomu leštěnýmu rámu šla víc než původní černá), tak praktickým využitím a zlepšením jízdních vlastností, fakt paráda, kdo to nezažil, nepochopí.

Nádherný nový lak, černá metla od Hondy se fakt povedla a byla jako zrcadlo. Takže příprava na sezónu byla s opravou za desetitisíce plus meganervy. Nervy na policajtech, v servisu Honda Olomouc(takový nedouky a dementy) jsem fakt nežral a nervy s časem. Čas a sezóna utíkali jako vždycky.

Byl nádherný den, horko, takže jsem si výjimečně vzal tenisky, jeansy a textilní budničku. Ten den jsem najel hodně stovek kilometrů a bylo úžasné, jak ta motorka jela a seděla. Posledních 200km jsem jel v takové bouřce, že jsem měl fakt strach, aby to do mě někde nepraštilo. Totální extrém. Byl jsem tak mokrý jako kdybych vylezl z vody. Úplně prostě, nezůstala na mě nit suchá, ani náhodou. Přemýšlel jsem, jestli horká vana doma nebo panák v hospodě u baráku, ale vyhrál to panák, říkal jsem si ‚Takový výkon je třeba ocenit‘. Zastavil jsem před hospodou 200m od baráku. Před hospodou je zahrádka a parkuje se podél chodníku. Postavil jsem mašinu, takže byla zaparkovaná vzorně v řadě, čtyři metry za posledním autem. Když jsem sundal rukavice, nemohl jsem poznat svoje ruce. Takové fialové, vycucané od vody, no to jsem ještě neviděl. Vlastně jo, v hororu.

A tak jsem šel na bar pro panáka. Když za necelou minutu vycházím ze dveří se skleničkou v ruce, vidím v autě nějakýho mastiče, jak tam dává zpátečku. Spojka plyn a naplno to nakouřil do mojí černé princezny. Prostě nacouval do mašiny s plynem na podlaze. Kopl jsem na zápraží panáka do sebe a pro čumily na zahrádce začala velká podívaná, divadlo Overkill.

Ten kretén ho přehlídl!!!! Kolem 30-ti let, dělňas, typický debil za volantem. VFR nespadlo, stálo na bočním stojánku a na něm zůstalo, sice posunuté o dva metry. Boční stojánek se zohnul skoro do pravého úhlu, ale neprasknul, takže na něm mašina zůstala ležet. V kočičích hlavách byla vyoraná brázda, hmmm. Řidič vylezl a řekl mi, ,,Nemachruj.,,.

Tak jsem chvilku zuřil, nakonec ta chvilka trvala skoro rok. Nechal jsem ho žít, hospodská zahrádka byla plná svědků, kteří mě znali. Kretén se prokázal dávno neplatnou kartičkou pojištění povinného ručení atd. a to jeho auto taky za nic nestálo. Ten mladší z policajtů mi chtěl nechat dýchnout, tak samozřejmě mu to nevyšlo, ale pokus tady byl. Nebo za pokus to stálo? Tak jsem se mu vysmál a kopal do sebe panáky před policajtama, protože žal zahalil moji duši černým sametem. A ten hněv, pocit zmaru z celýho, tady toho nespravedlivýho světa. Řidičovi auta naměřili 0,6 promile nebo takhle nějak.

Nic jsem mu neudělal…… Jen když jsem vypil tu flašku whisky celou a on s tím autem odjížděl (měl odjet dřív a potichu), tak jsem mu vyskočil na kapotu a rozšlapal přední sklo a napomenul ho, ať si dává pozor…. Ale civěl na mě, když jsem mu šlapal na to sklo, až mu lezly oči z důlků. Pak přijeli policajti pro mě, ale to je další povídka.

Ale nevěřili by jste, kolik lidí potěší taková havárka, fuj.

ŠKODA na VFR: rozbitý všechny přední kapoty včetně světla, řízení, olejový chladič, tlumiče pokroucený, urvaný doraz a celý to je takový pomačkaný, prostě na šrot. Totálka amen.

ŠKODA na autě: to, co jsem tam rozšlapal.

Dnes je opravená bez kapot, prostě street, ale je to pořád ten motor, ten zvuk, nádhera a protože nebyla padlá, rám a ostatní leštěný věci vypadají taky skvěle. A taky pořád skvěle jede.

Nemůžu se jí jen tak zbavit…. Je to srdeční záležitost.

Pojistka byla vyplacena za pět měsíců.

Na právníka jsem už neměl peníze, takže jsem nepoužil právnické služby v žádném z těchto případů. Právníci, měl jsem s nimi do té doby velice špatné zkušenosti, takže jsem si všechny záležitosti kolem všech těchto věcí řešil sám a je to peklo. Nejblběji strávený čas. A co stálo všechno peněz a času, jsou to neskutečné částky, to skutečně nikomu nepřeju.

Proto jsem byl pár let hrozně nasraný. Určitě si toho pár z vás všimlo, proto taky píšu tuto povídku doufám že ji napíšu a už mě to nebude trápit ale nevím, jestli se to jen tak rychle zlepší. Tady už to počítám na roky.

A bez právníka, už do toho nejdu. Proto jsem začal dělat právní ochranu u D.A.S. a jsem specialista na právní ochranu motorkářů.. Aby se nikdo z kámošů motorkářů, nemusel v sezoně brodit takovým hnojem. Protože my motorkáři jsme všichni kámoši.

CRASH FINÁLE

Na konci sezóny jsem položil svou spolehlivou, milovanou VFR RC36, brousili jsme spolu na ‘Skřítku‘ 50m po asfaltu. Moje chyba. Tím jsem ukončil od roku 2001, kdy jsem zavinil crash, úspěšnou šňůru 500 000km v motorových vozidlech všech druhů nebo na nich, bez nehody (tzn. že jsem žádnou nezavinil))))).

ŠKODA: kapoty skoro na šrot, prodřenej tank vak a kombinéza.

Víte, co dělám teď? Zase si stavím Hondu VFR RC36.

To jsem si zase dal sakra. Jsem asi blázen. To fakt nechápu.

Odjeto v kombinéze PSI (ušitá na míru, je pro pády a aerodynamiku fakt nejlepší).Jo.

Toto jsem napsal pro

všechny DOBRÉ PILOTY

Vfr motorcycle builder

1. Motorcycle Division Overkill 607 976 721

• Předchozí
• Následující