GrossGlockner červen 2012
- Podrobnosti
- Kategorie: Cestopisy
- Zveřejněno: 11. 5. 2013 10:55
- Napsal scalla
- Zobrazení: 1694
A taky vyšla. Jedeme sami, což znamená, že odjezd je tak nějak, až se vykulíme. To se nám daří těsně po osmé ráno. Je poměrně chladno, mlha, ale neprší a ani by nemělo. Provoz je vcelku mírný, takže to bereme klasicky po I/4 a následně I/20 na Písek. Tady jsem chtěl odbočit na Prachatice, ale sjezd je rozkopaný. Zkouším objížďku, ale nějak ji nechápu a raději se vracím zpátky na hlavní. Pokračujeme dál na Budějovice a u Lékařovy Lhoty sjedeme na II/122. Provoz je sice hustý, ale řidiči ochotně uhýbají, takže to docela odsýpá. Z mlhy se mezitím stala nízká oblačnost.
II/122 už je prázdná. Za Lhenicemi se oblačnost trhá a mezi mraky vykukuje sluníčko a hodně pozitivní ažůro. Obvyklé dotankování na Agipce v Krumlově, obligátní II/169 kolem řeky, Rakousko. Cesta na Linz je také poměrně prázdná, takže se zapomínám a za Bad Leonfelden přejíždím odbočku. Ale nevadí to. Je to hezký úsek, tak si dáme pár zatáček navíc. Konečně odbočíme správně. Tahle cesta je totiž taky svým způsobem výlet do neznáma. Pokus o trasu do Alp mimo Linz a dálnici.
Krajina mezi Šumavou a Dunajem je poněkud motorkářsky podceňovaná. Často jsem slyšel názor o nudné cestě do Alp. Přitom nabízí spoustu krásných silnic. Pochopitelně, nejsou tady vysoká passa, rozeklané skály a sněžné jazyky. Ale mírně zvlněná krajina nabízí spoustu údolíček s nádherně meadrujícími silnicemi s dobrým až výborným povrchem a minimálním provozem. Tak nějak by se dalo jezdit v Česku, kdyby silnice naplňovaly význam svého názvu.
Takže dnešní trasa vede přes Bad Leonfelden, kde po chvíli odbočíme na místní komunikaci (v ČR by to byl místní tankodrom) na Reichenau im Mühlkreis, Gallneukirchen, Lungitz. V zatáčkách před Reichenau pomalu dojíždím bílou motorku přede mnou. Původně jsem myslel, že ho vezmu, ale měním názor, když si všimnu modrého majáčku na kufru. Tak rakouského policajta dráždit nebudu. Policajt chce ukázat, že to na motorce taky umí, takže jede docela svižně na hranici legálního limitu. V Reichenau zastavuji vedle něj na křižovatce a koukám na ten kvér u pasu. Tak to jsem rád, že jsem ho nepředjížděl. Co kdyby chtěl střílet. .-) Před Lungitzem již zahlédneme meandrující tok Dunaje a zasněžené vrcholky Alp v dáli. Dáváme si krátkou pauzu. Silnice je z kopce, tak chvíli manipuluji s motorkou a hledám nějakou stabilní polohu, abych ji mohl dát na stojan. Možná to vypadá, jako že se otáčíme, protože v ten moment u nás brzdí červený Golf, který jsme před chvíli předjeli a paní se ptá, jestli potřebujeme poradit. Prostě jiný kraj. Od Lungitzu pokračujeme na Ried in der Riedmark a dále po B123 na Mauthausen, kde překonáme Dunaj.
Po místních komunikacích se napojujeme na B2, z které sjíždíme těsně před Steyrem. Po RamingtalStrasse jedeme směrem na Maria Neustift, což je opět nádherné svezení krajinou připomínající podhůří Krkonoš. Jediný nedostatek je čerstvě opravená havárie vodovodního potrubí, která znečistila silnici naplaveným bahnem. Čistící vůz se sice činí, ale marná sláva, sto metrů a motorka je špinavá jak prase. Z Maria Neustift na Grosarming opět príma svezení až po B115, po které míříme dále na jih. Řeka Enns je zde poměrně široká a co mne zaujalo byl motorový vor, na kterém zde vozí turisty. Škoda, že se nám ho nepodařilo vyfotit. B115 je opět super. Okolí Steyru zatím vůbec neznám, ale jak to vypadá, taky nabízí spoustu příležitostí ke svezení.Jsou dvě hodiny, takže Altenmarkt bei Sankt Gallen se stává místem zastávky na oběd. Hned na křižovatce silnic B115 a B117 je hospoda, před kterou stálo několik motorek. To je impulzem k zastavení. Sedáme si na príma zahrádku s nádherným výhledem do údolí řeky Enns.
Oběd je klasický. Schnitzel na pět způsobů přes půl talíře a hranolky. Pája si dá pivo, já nealko Schlossgold. Hospodský nabízí ještě „anderre alcoholfrei beer“, tak zkouším. Klube se z toho nealkoholický pšeničák. Vzhledem k tomu, že pšeničné pivo docela znám, jeho ovocný nádech mne nepřekvapuje. Pája se ušklíbá a že prý ne-e.
Další cesta skýtá dvě možnosti. Potřebujeme se dostat do Zell am See, což lze spodem po B177, B146 na Liezen nebo horem po Laussastrasse a Spittal am Pyhrn, na kterou koukáme ze zahrádky při obědě. Ta horní trasa se mi podle mapy zamlouvá více a nezklamala. Kvalita asfaltu sice není po celou trasu 1A, ale na druhou stranu žádná tragédie. Spodní variantu zkusíme příště.
Obě varianty se sejdou v městě Liezen. Odsud po B145 na Bad Aussee a Obertraun. Odsud vede lanovka na Krippstein. Bohužel, přijíždíme pozdě. Myslel jsem, že lanovka jezdí do 18:00, ale jezdí jen do pěti a jsme tady o půl páté. Takže „Zu Spät“. Tož nic. Kolem Hallstätter See najedeme na ověřenou B166. I když jsem tudy jel několikrát, dělám chybu a nechávám se navigací svést na dálnici. Známku nemám. V tunelu před Bischoffshoffenem je kamerová kontrola známek. Tak uvidíme, jestli jsou zařízeni i na motorky.
Z Bischoffshoffenu je B164 další klasika, kterou je škoda si nechat ujít. Silnice je stejná, jen krajina nabízí jiné pohledy. Čerstvá zeleň na stromech kontrastuje se zasněženými štíty. Je docela vedro, takže s úlevou kvituji, když dojedeme do Saalfeldenu. Odsud je to již kousek do Zell am See. I když nejedeme až tam a těsně před ním odbočujeme na Viehhofen. Zakrátko už stavíme před penzionem a frau Embacher se k nám hrne se štamprlema místního šnapsu. Tak úplně jsem nepochopil, co to je, ale něco jako slivovice. Jemně vypálená .
Hodíme věci na pokoj, dáme sprchu a hospoda je hned vedle. Je tu i několik čechů, ale v hospodě jen jedna partička. Dáme si večeři, nějaké to pivko a jdeme spát.
Pája hodí žeton do závory a jedeme. Vynecháváme Edelweissspitze a zastavuje kousek za FuscherTörl. Pája jde koupit pohlednici a já dělám pár fotek. Potkávám se s partičkou zezdola. Mohutně řeší ztrátu jednoho člena výpravy, který neodjel ani první, ani poslední, nikoho nepředjel ani jeho nikdo nepředjel a přesto nahoře není. Tak na tohle bych nervy fakt neměl.
Ve FuscherTörl je pamětní deska těch, kteří při stavbě silnice přišli o život. Na desce je většina úmrtí datována do třicátých let, což je vzhledem k datu výstavby silnice logické. Překvapujíc jsou pro mne jména s poválečnými daty a dokonce s rokem 1991.
Dále již nezastavujeme a sjíždíme směrem na Lienz. Kousek po údolní B100 a zatočíme na B110, které vede přes Plöckenpass do Itálie. Ještě na rakouské straně beru plnou, protože v Itálii je benzín dražší. Silnice je stejně zanedbaná jako před pěti lety, kdy jsem tudy naposledy jel. Taková středočeška. To se naštěstí mění na italské straně, kde je jisté zlepšení znát. Oproti rakouské straně zde silnice meandruje v utažených vracečkách. Často je taková zatáčka v tunelu, na zemi voda. Chvíli trvalo, než jsem našel místo k zastavení. Motorku lze ještě odstavit u kraje, s autem bez šance.
Po SS52 míjíme Tolmezzo a po SS13 pokračujeme souběžně s dálnicí A23. U Chiusaforte odbočujeme na silnici na Sella Nevea. Když jsem trasu plánoval, tak nějak jsem počítal s horší silnicí, že to nějak překlepeme, takže jsem nebyl zklamán. Právě naopak. Místy sice byla silnice horší, ale rozhodně ne tak špatná jako na Plöckenpass a místy dokonce opravená. Že silnice nebude tak špatná dokazoval i poměrně velký počet motorek, které jsme potkali. A zdaleka nešlo o endura.
U cesty fotím křížek. Vlastně jsem ho vyfotil jen tak bezmyšlenkovitě. Křížek u cesty. Teprvě doma na fotce mne zaujala zvláštní barva kamene a jeho žilkování.
Zpátky jedeme stejnou cestou. Po 203 a SS54. K jezeru už však nejedeme a pokračujeme dál na Tarvisio a opět hranice se Slovinskem. Kousek po slovinské silnici 202 a zatočíme doleva na Wurzenpass. Rakouská B109 je taktéž slabší, i když tady je aspoň na jednom úseku nový asfalt. Původně plánovanou Villacher alpenstrasse vynecháváme kvůli času. Poslední vjezd na Glockner je ve 20:45, což bychom nemuseli stíhat.
Uděláme kolečko kolem Villachu a po B111 pokračujeme směrem na západ. Hermagorem sjíždíme na B87. Je zde zákaz vjezdu vozidel nad 3,5 tuny, což zní slibně a skutečnost překonává očekávání. Úsek z Weissbriachu na křižovatku s B100 asi nejlépe vystihne označení „Lesní závodní dráha“. Super zatáčky, dobrý asfalt, minimální provoz. Poloměry zatáček jsou ideálně „užívací“, takže stupačky tam jsou raz dva.
Zbytek cesty probíhá v pohodě. Kolem půl deváté jsme v penzionu. Dáme sprchu a šup do hospody. Pája nic nechce, jen pivo. Já si dám Kleine Wiener schnitzel a tři piva, po kterých usnu raz dva.
Neděle je mírně pochmurná. Ale nevadí, protože stejně jedeme domů. Na snídani jdeme hned po sedmé a v osm startujeme motorku. V Saalfeldenu ještě doplním nádrž a mírnou oklikou kolem Piller See jedeme směrem na Bad Reichenhall a Passau. Okolí Bad Reichenhall je hezké, stejně tak není špatná silnice B156 z Oberndorf bei Salzburg do Braunau am Inn. Jinak nuda, která se dá přežít. V tomto ohledu myslím, že už mám vymyšlené lepší varianty jak objet Salzburg mimo dálnice. Ale jsou delší.
V Passau si děláme přestávku na procházku kolem soutoku Dunaje a řeky Inn. Na těch mých fotkách to není tak dobře vidět, na informační tabuli je lepší snímek z nadhledu, kde jde vidět, jak se mísí vody řek Inn, Dunaj a Ilz. Nejmodřejší je Inn. Nevím, čím to je způsobeno a co se v té vodě rozpouští. Ale jezera, potoky, řeky, ať už tečou z Alp na sever nebo na jih, jsou modré. Dunaj je tmavší. A největší černota teče v Ilzu ze Šumavy. Zvláštní je, že Inn zabarví i vody Dunaje. I když na tom obrázku vypadá Inn větší, je to jen díky širšímu korytu. Větší průtok má Dunaj. Inn jej překonává pouze v době tání sněhu v alpách.
Z Passau pokračujeme po B12 na Strážný. Tam doplníme nádrž a po I/4 míříme dále na sever. Cestu už jsem popisoval dříve a je notoricky známá. Co mne však zaujalo, byl motorkář vezoucí jednu z těch opálených oblud, které kolem I/4 „stopují“. Jela jen tak, jak ji někde u lesa nabral. Bez helmy, v pantoflích. Nevím, odkud ji vezl, kam ji vezl ani za jakým účelem, ale ten pohled na zubící se „Něco“ s černými vlasy divoce vlajícími ve větru byl opravdu úsměvný.
U Strakonic nás chytá lehká přeháňka, ale nic dramatického. Sotva namokla cesta. Cesta „zadem“ na Blatnou se sice vlivem uzavírek změnila na jihočeskou „Hopsa Tour“, ale to jsou již malé věci. Kolem čtvrté jsme v pořádku z výletu doma a to je to nejpodstatnější.
|