Mariazell červen 2012

Podrobnosti

Kategorie: Cestopisy

Zveřejněno: 12. 5. 2013 11:06

Napsal scalla

Zobrazení: 1951

Jak se již pomalu stává pravidlem, všechno je jinak. Původně bylo plánované Stelvio. Ale den před odjezdem mám tu smůlu, že jsem v práci, když se toho podělá najednou tolik, co už dlouho ne. Leštím sračky a hlavou se k tomu honí takové ty banality spojené s odjezdem, jako zabalit, zkontrolovat motorku a tak. V deset večer vypínám notebook a jdu spát.

Znáte film Akumulátor 1? Připadám si jako Olda vycucnutý televizní obrazovkou. A jet se mi nechce vůbec nikam. Což ovšem Pája kvituje velkou nelibostí. Tak ji pověřuji zjistit penzion na Brenneru. Mají volno jen na jednu noc. Pak full. Tak to je na prd. Předpověď počasí sice není na dvakrát, ale není to úplně marné a to Stelvio bych zkusil. A naslepo tam nejedu. Přijet navečer a hledat nějaký útulek, to se mi nechce.

Takže varianta B. Už dlouho jsem chtěl okouknout okolí Mariazell. Tak pověřuji Páju bydlením a jdu naklikat nějakou tu trasu. Ale vůbec mne to nebaví. Myslel jsem, že když si půjdu zaběhat do lesa, shodím to ze sebe. Ale nic. Ani běhat mne nebaví a místo šesti koleček dám jen čtyři. Nejradši bych si sedl k bedně, pustil nějaký film, který jsem viděl aspoň desetkrát a otevřel si lahváč.

No, ale pojedeme. Pája domluvila penzion za 22E. Plánovaný odjezd ve dvanáct se tak nějak postupně posunuje na druhou hodinu, protože si nejsem schopen ani zabalit. Takže zabalí Pája.

Trasu mám naklikanou až od hranice z Vyššího Brodu. Tam bez problémů trefím. Kousek jedeme po tradičně zacpané I/4 a pak odbočujeme na II/118 směr Kamýk nad Vltavou. Po paměti to naklopím do zatáčky a fakt radost! Řádili tady cukráři! Okamžitě rovnám motorku do širokého oblouku. To to pěkně začíná! Sváťa se před pár dny vyválel se svým Banditem na podobném svinstvu. Nechybělo mnoho a měl následovníky. Po pár kilometrech potkáváme i ty silničářské zločince. Tak to je fajn. Štěrkové fleky zůstávají za námi a dál už frčíme v pohodě.

Další část trasy přes Netolice – Krumlov je v klidu. Jen v Krumlově je takhle odpoledne turistů jak máku a městečko zažívá dopravní kolaps srovnatelný s profláklými ulicemi v Praze. No a potom krásná, zatáčkovitá II/163, která bohužel trpí čím dál více nedostatkem údržby a čerstvé, „lopatou úplácané“ záplaty ji taky moc nepřidají. Být tady pořádný asfalt, jaké by to bylo svezení…

Na hranici jsme těsně před čtvrtou a děláme malou pauzu. A pak již osvědčenou trasu z minula přes Dunaj. Ten přejíždíme v pohodě, ale v protisměru mne překvapuje několikakilometrová kolona táhnoucí se na most. Tak tahle varianta asi bude mít taky své mouchy. Stát tu kolonu v protisměru bych fakt nechtěl. A předjet se tady nedá dost dobře ani na motorce, protože silnice je úzká a rozestupy mezi auty malé.

Štýrskem projíždíme v podstatě stejně jako při naší cestě na Glockner. Jen u Weyeru odbočujeme místo doprava doleva.

B71 je pak závěrečná paráda. Zatáčky, zatáčky, zatáčky. Projedeme kolem Erlauffsee, za kterým odbočujeme na Mitterbach. Cesta nic moc. Rakouští silničáři se opět byli školit v česku. Silnice je sice svědomitě označena značkami s dodatkovou tabulkou „Rollsplitt“, ale málo platné, jízda po takto pocukrované silnici stojí za prd.

Bydlení nacházíme více méně bez problémů a tak jdeme vyzkoušet místní hospodu. Pája si dává denní menu a má to docela dobré. Já si dávám rybu a dělám chybu. Ne, že by to nebylo k jídlu, ale žádný zázrak to taky není. Dva Puntigamery na to a jdeme spát.

Snídani máme domluvenou na sedmou. Housky, chleba, salámy, sýr. No není to jako u Embacherů, ale dá se. V osm již startujeme motorku. Hledám nejbližší pumpu, což je podle navigace cca 500 metrů. Malá pumpa se dvěma stojany. Zajíždím k prvnímu a tankuji, zatímco k pumpě přijíždí malý valník. Pak stojí, čumí a neví, co má dělat, protože jak jsou zvyklí zajíždět k pumpě, z které strany je napadne, pak s hadicí přes valník nedosáhne a takhle se nevejde na délku. Že by mohl tu pumpu objet a nabrat si v klidu z vedlejšího stojanu, je zřejmě nad jeho chápání. Nechápe ani pumpař a naviguje valník na centimetr před mé přední kolo. Pak už hadice dosáhne a všichni jsou happy.

Odjíždíme směrem na Mariazell a odtud po silnici B24 na Wildalpen. Silnice se vine údolím, samá zatáčka. Povrch se střídá. Opravený, perfektní asfalt s českou okreskou (ale naštěstí ne Středočeskou). V jednom úseku zrovna potkáváme silničáře a frézu. Tak aspoň něco opravují. U nás by to takhle zůstalo dalších dvacet let. Pak to vezmeme nahoru na Altenmarkt bei Sankt Gallen. Tady už jsme jeli. Místní silnice má občas slabší povrch, ale chystá se její uzavírka a pokud bude opravena, bude to krásná silnička. Následně přes Spittal am Phyrn sjedeme na Linz. Začíná krápat, ale naštěstí nic dramatického. Za Liezenem odbičíme na B145 na Obertraun. Děláme ještě malou odbočku z bundesky na místní zatáčkovitou komunikaci. Koukám směrem k Dachsteinu na kupící se mraky a říkám, že asi zmokneme. No, Pája si vtipně nechala nepromok na pokoji. Vzpomínám na brňáky z mého prvního výletu. Jetli opravdu luchne, tak to se má holka na co těšit… Cestou beru benzín. Shellku na křižovatce jsem vynechal kvůli hustému provozu, tak koukám, co kde bude k mání nebo jestli budu muset vzít benzín jako minule v Bad Aussee. Po pravé straně je samoobslužná pumpa Avanti. Tak to jdu vyzkoušet. Naštěstí se jedná o lepší systém, než je rozšířený v Itálii, kde to jednak nebere karty a když hotovost, pak si musíte předplatit množství, které následně buď odeberete nebo ne. Což je váš problém a peníze vám nikdo nevrátí. Tady vložíte kartu, zadáte PIN, systém si ověří, že na účtu něco máte, kartu vyndáte a naberete si, kolik potřebujete. A to je všechno. Transakce už proběhne bez karty. Protože si vedu evidenci spotřeby, chtěl jsem účet. Což teoreticky není problém. Vložíte kartu, zadáte PIN a systém vám nabídne poslední transakce (možná i historii, to nevím, bral jsem jen jednou). Vyberete si, kterou chcete a stojan vám vytiskne účet. Mně nevytiskl nic, protože došel papír. Až po chvíli mne napadlo, že transakce budou asi uloženy někde na serveru a tím pádem by to mělo jít i z jiného stojanu. Což opravdu fungovalo.

Cestou nás chytá menší přeháňka, ale nic dramatického. Cesta zůstává relativně suchá. Ale následně projíždíme místa, kde jsou ještě kaluže. To nás ta sprška minula. Do Obertraun přijíždíme kolem jedenácté. Je tak nějak pošmourno a váhám, jestli jet nahoru. Přece jen dát 52€ za lístky a vidět prádelnu se mi nechce. Ale Pája mne láme, že jedeme. Tož jedeme. Na parkingu se převlékáme do normálního oblečení, helmy si můžeme schovat na kase. Na parkovišti potkáváme starší pár s Harleyem. Jeho „Ahoj“ mne naprosto mate, takže mluvím česky. No, je to marné. Je jsou z Rostocku.  „Ahoj“ je jediné slovo, které umí česky. Ale přízvuk má perfektní.

A za chvíli už frčíme lanovkou nahoru. První dojem je pozitivní. Mraky táhnou pryč a začíná svítit sluníčko. Lanovka stoupá strmě vzhůru a v jednom místě míjí docela těsně skalní stěnu. Tady se musí vegetace opravdu svědomitě prořezávat, jinak by kabina neprojela. Cesta nahoru na Krippenstein se skládá ze dvou úseků, takže na mezistanici přestupujeme do identické kabiny na vrchol.

Nahoře nás vítá sluníčko, byť není takové to typické fotografické ažůro a obzor je v oparu, ale čekal jsem to horší. Jdeme se podívat na rozhlednu „Pět prstů“. Navzdory vysokohorskému terénu, je to tady přizpůsobené joudům v teniskách a když by na to přišlo, i blondýna na podpatkách by to zvládla, jelikož chodníčky jsou zpevněné a zarovnané směsí štěrku s asfaltem nebo něčím takovým. Od lanovky k vyhlídce je to podle ukazatele 30 minut chůze, což odpovídá opravdu vlažnému tempu včetně zastávek na focení.

Vlastní vyhlídka je ocelová plošina trčící do prostoru. Její název je odvozen od pěti lávek, po kterých se můžete projít. Tedy, prakticky čtyř lávek, protože třetí lávka, která symbolizuje svobodu a volnost hor je jakýmsi skokanským prknem, kde je vstup omezen zábradlím a výstražnou cedulí. Zábradlí však nemá žádné prvky, ztěžující přístup a’la Nuselský most a pro případné zájemce si myslím představuje značně stylovější volbu než jmenovaná pražská dopravní stavba včetně ekologické likvidace ostatků, o které by se jistě rádi postarali místní draví ptáci na rozdíl od neřádu, který po sebevrazích zůstává pod mostem. První lávka je vybavena rámem od obrazu, ve kterém si můžete zvěčnit Hallstadt, druhá má prosklenou podlahu, takže se můžete projít nad propastí, Pátá lávka je vybavena dalekohledem, třetí je průhledná, čtvrtá už nevím, asi na ní nic zvláštního nebylo a na páté lávce máte k dispozici dalekohled.

Vracíme se pomalu zpátky. V ceně jízdenky je také možnost sjet žlutou kabinou dolů, což zkoušíme, ale je to nezajímavý výlet. Tahle lanovka je spíše zkratka pro lidi, kteří si šlápnou kopec zespod nebo se courají po cestičkách kolem.

Na parkovišti se znova převlékáme. Začíná být docela vedro. Kolem jezera máme štěstí na prázdnou silnici, což si chci užít, takže nestavím ani na fotky. Odbočujeme na již dobře známou B166, po které dojedeme až na křižovatku s B99. Tady stavíme u pěkné hospody na oběd. Je vedro a máme docela žízeň. Obsluha poněkud vázne a když se slečna objeví, pak dlouho trvá, než pochopím, co myslí, že mají pouze „eis und appfelstrudel“. Prostě nevařijó. No to mne docela mrzí, že jsem si objednal ty dvě nealko piva. Mezitím přijíždí dva páry ve dvou Ferrari se švýcarskýma značkama. Staví vedle naší motorky. Jenže motorka se vejde všude, zatímco Ferrari už zasahuje do autobusové zastávky. S tím má zřejmě vychovaný Švýcar mentální problém, takže po krátké diskusi s druhým řidičem uskuteční rozhodnutí auto přeparkovat. Startér točí zhruba 20 sekund a nic. Chvíli pauza a po dalších pěti sekundách startér přemluví motor k hlubokému zaburácení. Holt Italská mašina.  Dopíjím a Pája bojuje se svým půllitrem. Ten nezvládá dopít, což na druhou stranu nebrání tomu, aby se hihňala kde jaké hovadině. „Já jsem se asi opila“ prohlásí, když se drápe na motorku a řehtá se, jako by to byl vtip roku. Tak jenom doufám, že ji někde cestou nevytrousím.

Po B99 jedeme jen pár kilometrů a sjedeme na silnici přes Filzmoos a Ramsau am Dachstein. A pak dále po B320. Docela příjemná zajížďka z hlavní silnice. Až na ty obce, které jsou dlouhé a cesta se táhne jak smrad. Je vedro a před námi se kupí černé mraky. Ale za chvíli budeme odbočovat, snad to vydrží. B25 je parádní. Zatáčky, zatáčky, zatáčky.

První odbočku na Mariazell u Lunz am See míjíme a odbočíme až na křižovatce s B71. Což je opět dobrá silncie a zatáčky, zatáčky, zatáčky... V jedné pravotočivé se rozvášňuji poněkud příliš a když motorku prudce naklopím, zase škrtneme svodem. Nedá se svítit, budu muset tu pružinu pro jízdu ve dvou fakt přitáhnout. Což se mi nechce. Hydraulický napínák je v tomto super. Stačí potočit kolečkem a je to. Tady to kvedlání s klíčem je otrava. Zvláště když jezdíte jednou sami a jednou ve dvou.

Do Mitterbachu přijíždíme něco před devátou. V hospodě nestíhají. Kuchař má zřejmě volno a vaří majitelka, která za normální situace roznáší. Výsledek je, že na pivo čekáme snad dvacet minut. Nakonec však kuchař přijíždí ve svém přibližovadle a my se dočkáme své večeře. Neriskuji rybičku z minulého dne, dávám si osvědčený Wiener schnitzel s hranolkama.  Tři piva a jdeme spát.

V sobotu jedeme domů. Den hrozí dalšími vedry a na plánovaný výlet do Grazu se mi vůbec nechce. To se Páji moc nelíbí, ale holt, řídím já.  Vyjíždíme krátce po osmé po B28 a dále B39 na Kierchberk and der Pielach. Před ním odbočíme na lokální silnici směr Mank, což obnáší další porci zatáček. Z Manku po B215 do Sankt Leonhard am Forst a pak po B209 překonáváme Dunaj. Provoz je minimální, takže úsek k Dunaji uteče velmi rychle a prakticky až k řece žádná nudná rovina. Dunaj je tady už pěkně široký. Zajíždím k první pumpě, dobírám benzín a kupuji studený redbull, ať se v tom vedru trochu svlažíme. V kopcích mi to nepřišlo, ale tady u řeky to pere jak prase.

Kousek popojedeme a na břehu si uděláme ještě krátkou pauzu. A pak již pár kiláků údolím a dál na sever. Napojujeme se na B36 a pak mistními komunikacemi na Zwettl. Ten projíždíme. Pohraničí má U Weitry zrovna potkáváme historický vlak, který jezdí po místní úzkokolejce. Odsud je to již na hranice jen pár kilometrů. Hranici přejíždíme u Nových Hradů. Silnice je slušná. Zřejmě pozůstatek nějaké akce na zlepšení přeshraničního styku. V Nových Hradech nás čekají objížďky, což prakticky znamená typické české hopsa-dromy. Z Trhových Svin do Budějovic už je to v pohodě. Z téhle strany jsem do Budějovic dosud nejel, takže mne docela překvapuje ten přechod z polí do města. Chvíli trvá, než prokličkujeme rozpáleným městem na okruh. Chtěl jsem to vzít na Týn a po stopětce nahoru. Ale ta je uzavřena kvůli opravám mostu, takže pojedeme přes Písek po nudné I/20. Na nebi se kupí mraky a vedro je úmorné. Asi připaluje všem, protože kousek za Budějovicema je kolona jak prase a ve škarpě dvě zmačkané auta, které tahají jeřábem na odtahovku. Na rovné, přehledné silnici. V Písku stavím na Shellce, protože to vedro je fakt zmáhající. Dáme ledový čajík a jedeme dál. Zbytek cesty po I/4 je v klidu. Přeci jen je sobota, tak provoz je poměrně snesitelný. Navíc nám většina řidičů uhýbá, takže to odsýpá. Doma jsme něco po třetí a bouřka přijde až za dvě hodiny. Dnes to bylo s velkou rezervou.

Ačkoli okolí Mariazell nenabízí vyloženě vysokohorské prostředí s atraktivními výhledy z vysoce položených průsmyků, je to výborná lokalita pro ježdění. Nepřeberné množství zatáček, kdy motorka jede prakticky pořád v náklonu a povětšinou dobrý asfalt, to je kombinace, díky které se vrátíte s gumou olítanou do krajů a vzorkem uprostřed. Už chápu, proč jezdí „ jen tak si zajezdit do Mariazell“.

• Předchozí
• Následující