Korsika a Sardínie 2012

Podrobnosti

Kategorie: Cestopisy

Zveřejněno: 12. 5. 2013 13:50

Napsal scalla

Zobrazení: 3961

"Když se vrátíme a ta guma bude na bocích sjetá, řeknu, že jsem si to užil" "Jsi blázen? Vždyť je úplně nová..." :-)

Chtěl jsem jet na Gibraltar. Jenže to se nedá rozumně za 14 dní zajet. Zkrátil jsem to na Pyreneje, ale to se zase nelíbilo Páji, protože chtěla k moři. A když přišla s tím, že třeba Korsika nebo Sardinie, nápad se mi zalíbil, protože tam jsem se chtěl taky už dávno podívat.

Týden před odjezdem začínám zjišťovat lodě. Je to dost na hraně, protože týden před odjezdem je cena přijatelná, ale s každým dalším dnem se zvyšuje. Takže nakonec narychlo bookuji loď z Livorna do Bastii na 4.9. a zpátky 13.9. K tomu 6.9. z Bonifacia do Santa Teresy de Galliura a zpátky 12.9. Budeme tedy mít pár dní na Korsiku a šest dní na Sardinii.

Opět a tradičně odjíždím ve stresu. V práci jsem nasliboval na poslední chvíli ještě pár věcí, když budu 14 dní pryč, k tomu chci zkontrolovat motorku a přehodit gumy. Což jsem měl naplánováno taky dostatečně dopředu, ale kvůli zateplování baráku jsem měl v době plánované údržby vystěhovanou garáž, takže taky nic. V pátek v deset večer mám ještě shozený kryt spojky a představa, že v osm ráno jedu se mi vůbec nelíbí. Takže o půlnoci sděluji Pavle, že jedeme až v neděli a jdu v klidu spát.

Druhý den projedu motorku na malém kolečku kolem Brd, abych se ujistil, že je vše OK a přeplánuji první den z okresek na dálnici.

Zkusmo taky dávám jednotlivé kufry na váhu a další problém. Původní záměr byl každý z nás jeden bočák, top case od Givi stan, věci na vaření, trocha jídla a pár věcí od Pavly. Vak na zahrádce spacáky a karimatky. Jenže topcase má 31 kg, vak celkem asi 8kg. To nejde. Komplet vše vybalujeme a balíme znova. Do bočáků přijdou nejtěžší věci, takže následně mají 12,5 a 13,5 kg. Topcase se daří zredukovat na 15 kg (tj. Hmotnost včetně kufru samotného, který váží cca 6 kg) a vak má 7 kg. Tím sice přesahujeme maximální zatížení udávané výrobcem, ale už to není tak brutální.
 

Neděle 2.9.

V neděli vstáváme v pět. Naložím motorku a ten válec s kufrem je brutální. Když si představím, co bude muset ta plotna vydržet, nejraději bych celý výlet odpískal, protože si živě představuji, jak to někde na dálnici celé upadne. Ještě mne napadá na poslední chvíli podložit tu plastovou desku hliníkovou plotnou, ale trvalo by to moc dlouho. Tohle jsem podcenil. Takže jedeme.

První metry jsou masakr. Při myšlence, jak tímhle pojedu přes Alpy má představivost jednoduše selhává. Ale po pár kilometrech si na změněné těžiště zvykám.

Je zataženo, osm stupňů, které v Brdech klesnou na šest. Ale neprší. U Plzně najíždíme na dálnici a pak to odsýpá. Krátká přestávka na dotankování, Pájino kafe a zase frčíme. Před Mnichovem se to začíná ucpávat. Dvacet minut poskakujeme v koloně, pak na to kašlu a jdu mezi auta. S naloženou motorkou to není žádná slast. A táhne se to. Opravovaný úsek má 12 km. Pak se to rozjede, ale ne na dlouho. Obchvat Mnichova je zase parkoviště. Takže repete. A když už se těším, že jsme za Mnichovem, pak to poskakuje zase. To snad všichni jedou k moři užít low season ceny. Naštěstí pár km za Mnichovem mám plánovanou bundesku a tam už je to lepší a po pár km už normálně jedeme. Projedeme kolem TegernSee a AchenSee k Innsbrucku. Trochu zmatkuji při hledání silnice B182 na Brenner, ale pak už užíváme krásné zatáčky v dolní části silnice. Naložená motorka už mi vůbec nevadí, takže i stupačka tu i tam škrtne o asfalt. Blbé je, když dojedeme nějaké auto, protože místo na předjetí se hledá špatně a za plyn je třeba brát s citem, protože naložená motorka jde hned na zadní. Svezení parádní, jen v horní části mají místní policajti manévry s radary, na což nás však všichni protijedoucí motorkáři upozorňují.

Na Brenneru stavíme kolem druhé u hospody na pizzošku. Trvá to skoro hodinu. Protože Itálie.

Následně sjíždíme do Vipitena a odtud na passo Pennes. Tudy jsem ještě nejel. Bolzano je zacpané a je tu již docela vedro, takže jsem rád, když se vymotáme ven a stoupáme k passu Mendola. Čas běží a něco po sedmé projedeme kolem Lago di Molveno. To je už jasné, že k plánované Gardě nedojedeme. Začínám hledat v navigaci nejbližší camp. Něco se našlo poblíž Trenta, takže sjíždíme z plánované trasy. Podle postupně narůstajícího počtu holandských karavanů, mířících stejným směrem tušíme, že jedeme správně a camp bude opravdu existovat. Stoupáme zpátky do hor. Myslel jsem, že bude někde u jezera, ale pořád stoupáme. Nakonec opravdu do campu dojedeme. 21 Eur za stan, moto a dva lidi. Camp pěkný, umývarny a záchody čisté. Chybí toaleťák. Poprvé stavíme stan, který jsem dostal před deseti lety od firmy jako vánoční dárek a celou tu dobu ležel ve skříni :-) a v devět jdeme do camp baru na pivo. Je to jakýsi divný odvar z jablek za 3,5 eur 4 dcl. Ale volty v tom asi jsou, protože po jedné skleničce je Pája veselá... :-)

Pondělí 3.9.

Vstáváme v šest. Balíme. Trvá nám to dlouho, takže na cestu se vydáváme po ranním kafe/čaji až po osmé. V prvním městečku stavíme u obchodu, kde Pája dokoupí nějaké jídlo a míříme ke Gardě. U jezera jsme o půl desáté a sotva se propleteme ucpaným Riva de Garda, stavíme na malém parkovišti nad jezerem na sváču. Ukazuje se, že volba západní silnice kolem jezera nebyla šťastná. Sice hezké výhledy, ale neskutečný provoz. Tak tohle už příště nemusím. Zlatým hřebem téhle silnice jsou tunely. Mají většinou profil gotického oblouku, takže když dovnitř vjede autobus, musí prostředkem. To Ital vyřešil semaforem. Nic zvláštního, když vjedete dovnitř a bus před vámi zastaví na červenou. A tak stojíte v díře, plnící se výfukovými plyny a čekáte, kdy se to hne. Když se snad po hodině doplazíme k jižnímu konci jezera, začíná krápat a je vidět, že na východním konci regulérně leje.

Mám naplánovanou trasu na jih po okreskách a do toho nějaké ty Apeniny, které jsme nestihli projet předloni. Ale po pár kilometrech nás déšť dohání, takže stavíme v takovém tom italském zálivu u silnice a Pája jde do nepromoku. Taky kašlu na okresky. V tomhle dešti to je stejně na prd a míříme na dálnici.

Podobně jako předloni, po zhruba 100 km se mraky trhají a začíná prát slunce. Zůstáváme na dálnici, abychom dohnali ztracený čas. Není to zase tak špatná volba. Dálnice mezi Parmou a La Spezia se krásně klikatí. Často je zde rychlost omezena na šedesát kilometrů za hodinu, což pochopitelně nedodržujeme a klopíme zatáčky. .-)

Čas je dobrý, takže se rozhoduji absolvovat poslední část trasy mezi Aullou a Luccou přes Apeniny. Tady poprvé vidím takovou tu šílenou nákladní tříkolku jet v zatáčce smykem. Příjemné zpestření bohužel zaplatíme večerní zácpou v Lucce a Pise. To byla blbost. Jestli tohle pojedu ještě někdy, pak ten kousek pojedu po dálnici. V Pise navíc ještě chytáme liják.

Stavím na Agipce, aby si Pája mohla vlézt do nepromoku. Pauzu chci využít k natankování. Chlapík, který tam stojí, se k ničemu nemá, tak zkouším ten jejich tankovací automat. Ale bankovní kartu mi to pořád vyhazuje ven. Nechápu, jestli dělám něco špatně, jeden místňák mi pomáhá proklikat se italským menu, ale marné. Nakonec se dozvídám od zevlující obsluhy, že jen bankovky. Tak to kašlu. Mám ještě půl nádrže a tímto stylem stejně do plna nenaberu.

Do kemmpu v Marina Di Pisa dojedem něco po sedmé. Dvě osoby, stan, motorka, 21 E. Cestou do stanové zony škrtám katem o hup, protože ti kokoti italští je udělali, jako by chtěli zpomalovat tanky. Pro příště už jsem poučen a shupy objíždím těsně kolem stromořadí. Záchody čisté, ale poprvé se setkávám se záchodem bez prkýnka. Myslel jsem, že je to specialita pánských záchodů, ale baby je tam nemají taky. :-) Teplá sprcha za 0,5E, studená zdarma, toaleťák je.

Stan stavíme pod party stanem, takže když bude pršet, nebudeme snad muset balit mokrý stan.

Úterý 4.9.

Loď jede ve 12:30, takže jsem plánoval nějakou dopolední koupačku, abychom napravili deficit z předloni. Ale jak říká Pája, tahle pláž nám není souzená. Většinu dopoledne strávíme sušením věcí na slunci. A pak už to nemá cenu, takže raději jedem do Livorna najít přístav. Ještě před odjezdem jsem se díval na stránky dopravce, odkud že ta loď jezdí, takže jsem v klidu a navigace nás zavede až na molo. Do odjezdu zbývají skoro dvě hodiny. Jen je mi trochu divné, že trajekty, které tady kotví, nejeví příliš života a naloďovací parkoviště je prázdné. Po půlhodině, kdy se nic neděje se ptám policisty, který kontroluje parkující auta, odkud tyhle lodi jezdí. Posílá mne na úplně jiné místo. Divné. Ale jedeme tam. V kanceláři dopravce se ptám, jestli jsme tu správně. Prý jo. Takže se ještě ptám, proč mají na internetu úplně jiné místo. No, jednou je to prý tak a podruhé jinak. Itálie. Jdeme ještě dolů do jídelny na něco k snědku. Mezitím už se na shromaždišti vytvořila velice slušná kolona. Tu se rozhoduji ignorovat a najíždím rovnou k drakovi, ověšeným hromadou krabiček. Při bližším pohledu identifikuji vysílačku, průmyslový počítač se skenerem a tiskárnu. Drak se vykašle na auta a skenerem sejme čárový kód našeho lístku. Skener pípne a zeleně blikne, z tískárny vyjede samolepka s dalším čárovým kódem, kterou nám plácne na plexi a posílá nás kamsi dopředu před kolonu odbavených aut. To je trochu problém, protože jakýsi švýcarský karavan stojí tak blízko u plotu, že s kuframa prostě neprojedu. Po chvíli se však protroubím a švýcar hne svou bednou. Najíždíme dopředu a stavíme se na volné místo. V prostředním pruhu už stojí tlupa motorek. Jen loď nikde.

Přijíždí zhruba za půl hodiny a otáčí se zádí k molu. Vyklápí se rampa a pak to jde šupito presto. Důstojníci lifrují náklad ven, přičemž navigují karavany tak, aby se jim nešprajcly na rampě spodkem. K mému překvapení zevnitř vyjíždí taky kamiony s návěsy. Asi to není nic neobvyklého, protože šoféři vyvezou kamiony ven a hned sedají do jiných s již nastartovanými motory, které zavezou dovnitř. Pak odjedou s těmi, které vyvezli z lodi.

Najednou vzniká šrumec. „Moto, moto“ volají lodníci a grupa z prostředního pruhu najede do lodi. Nám nikdo nedává žádný pokyn, tak čekáme. Až po chvíli si jeden důstojník všimne, že tam stojí ještě další grupa motorek a posílá nás do lodi. Tam už lodníci sklápějí rampu do horního podlaží, takže nadávají jak špačci, protože ji musí znova zvednout, abychom mohli projet do prvního patra. Tady nás lifrují k boku lodi. Co nejtěsněji. Najíždím, a když stavím motorku na stojan, mám takový neurčitý pocit. Ohlédnu se a jasně. Kufr! Přímo proti nosníku. Tak to nechybělo mnoho a byl podřený. Takže s motorkou popojídím, abych ho dostal dál od stěny. Což se daří, ale předek mi trčí ven. Nakonec s pomocí Itala na nové Multistradě 1200 nadhazuji přední kolo a stavím motorku do lajny. To už je u nás lodník a žene nás z decku pryč. Ještě se mu snažím vysvětlit, že ten kufr je jako blízko nosniku, ale anglicky neumí a jako odpověď přiváže motorku silnějším provázkem na pouštění draka a jako že OK.

Tak jdeme nahoru a nakonec se usídlíme ve Sky baru, protože je odsud krásně vidět dopředu a ven. Odplouváme na čas. Moře je poměrně klidné, ale i tak se ta škatule začíná houpat a čas od času, když přijde větší vlna, se zprudka zhoupne trochu víc, z čehož nejsem klidný, protože po těch šaškárnách s motorkou jsem tam zapomněl zařadit rychlost. Tak jdu raději koupit nějaké pití. Pája si dá kafe za dvě éčka, prý velmi dobré a já dva Heinekeny, protože jsou to jen třetinky a každý za 3,50. Loď jede 4 hodiny a po dvou hodinách dělá houpání Páji špatně. Ale drží se. I když na záchodě se zvracející bábinkou prý měla taky namále :-)

Prší napravo, nalevo a my si pochvalujeme, jak jsme tomu dešti hezky z Itálie ujeli. Ale když se blížíme ke Korsice, hory mají čepici z mraků a optimismus nás poněkud opouští. Před přistáním v Bastii už nás ženou do garáží. Tak to je mazec. Odcházeli jsme z prázdné paluby, teď tu stojí kamiony a hromada aut, takže motorku ani nevidíme. Začíná opět chaos. Lidi hledají svoje auta, do toho se michají lidi s kufry a batohy. Jedna baba, jak se vyhýbá mé motorce, škrábne kufrem vedle stojící auto. Což ji nijak nevzruší. A já můžu být rád, že neškrábla moji motorku. Ven se procpeme mezi prvními. Do kempu to není daleko, zrhuba 12 minut jízdy. Podle navigace. Realita je trošku jiná, protože silnice je ucpaná. Jsem na dně s benzínem a řádně vystrašen zvěstma, jak se na ostrovech špatně tankuje, zajíždím k první pumpě. Několik příjemných zjištění. Ceny jsou nižší než v Itálii, pumpy fungují stejně jako u nás, tj. naberete a jdete dovnitř zaplatit a nakonec, jsou otevřeny 24 hodin.

Když vyjíždíme od pumpy, začíná krápat. Po pár minutách cedit jak prase. Pája nemá šanci oblíknout nepromok. Hadry od Hubíka drží, nové nízké Daytony taky, rukavice jsou zakrátko durch. Přitom kemp je tak blízko... když přijedeme, jsem jak vodník česílko. Membrána sice vodu nepustí, ale látka nad ní normálně nasákne, takže když podepisuji papíry, vodou odkapávající z rukávu jim zmáčím pult. Přijíždí dva němci na báwech (jak jinak, že? .-)) - velké GS a malá osmistovka.

„Kde spíte?“, ptají se nás.

„No, máme stan“

„A vy?“

„No my máme.... vlastně taky stan“ a strašně se tomu řehtají.

A venku zatím leje.Tak se ptám na možnost pronajmout si nějaký bungalov. Prý je všechno plné. Tak to nevím, jestli to je kvůli tomu, jak jsme mokří se nechce se jim po nás uklízet nebo je fakt plno. Tož jdeme stavět stan.

První problém najít místo, protože kemp je kupodivu docela zaplněn a spousta míst je blbě z kopce nebo v dolíku, ale nakonec jedno místečko na kopečku najdeme a v přestávce kdy neleje, ale jen normálně prší, v rekordní době stavíme stan. Takže když přijde další liják, máme postaveno a věci v suchu.

Noc relativně v pohodě, i když kvůli lijáku a větru jsme nespali úplně v klidu. Ale stan naštěstí vydržel a ani nepromokl.

Středa 5.9.

Ráno, když jsem šel do umývárny, jsem podle motorek poznal tábor těch dvou Němců a pochopil důvod jejich smíchu. Ten jejich„stan“ byl prostě kus celty, z které udělali takové áčko, ovšem bez bočních stěn. Na zemi karimatky, spacáky. Ale za to skládací židličky a stoličky od Louise. :-)

Na dnešní den mám naplánovaný okružní přesun na jih ostrova. Ale rozhodujeme se na slunci usušit mokré věci. Loď jede zítra kolem poledne, což přímou cestou bohatě stihneme. A taky kemp je celkem pěkný. Jen papír na záchodech chybí a pochopitelně, záchody bez prkýnek. Vyskládáme věci na slunce a jdeme se projít po pláži.

V nedalekém bungalovu jsou Češi, čehož využívám k dobití baterky do foťáku. Jsou z pod Kozákova na Liberecku a předešlou noc ve stanu komplet zmokli, takže si vzali na noc bungalov. Potvrzuje, že měli štěstí, protože už odpoledne brali jeden z posledních volných. Prý tahle noční bouřka nebyla nic proti předešlé noci. Tak to jsme měli asi štěstí, protože tuhle bouřku stan zvládl tak tak, ale že vydrží v ještě silnějším lijáku už bych si tak jistý nebyl.

Odpoledne jedeme na motorku. Nacvakám do navigace část dnešní plánované trasy přes severní část ostrova kolem Cap Corse.

D81 z Bastie do hor, stejně jako D80 na pobřeží je parádní. Dobrý asfalt, fajn zatáčky. Takhle polehku se s motorkou jede príma. Děláme i pár odboček z hlavní silnice na vedlejší silničky do hor. Silnice je sice úzká, ale asfalt pořád v pohodě. To se však změní v severní části ostrova, kde i stávající hlavní silnice mění na enduro vložku. Tak to se mi nelíbí. Je vidět, že se tady staví a jednou tady taky povede fajn cesta, ale teď to stojí za prd. Za prd trvá dlouhé kilometry, než se zase objeví normální asfalt a kolem pobřeží se silnice klikatí po útesech. Což je zase príma svezení do doby, než provoz zhoustne natolik, že se nedá předjíždět. Ale celkově je to docela pěkný výlet.

Večer jdeme do nedalekého fast foodu. Dvakrát francouzská verze megahambáče za dvacet eur. Holt Korsika není levná. A ve fast foodu narváno. Zpátky do kempu jedeme začínající bouřkou. Leje celou noc.

Čtvrtek 6.9.

Vstáváme v šest. Balíme mokrý stan, ale už nám to jde rychle, takže v osm máme sbaleno i se snídaní. Bohužel jsem se zmýlil v tom, že frantíci budou ještě vyspávat. Na N193 vedoucí na jih nás čeká celkem hustý provoz, městečka ucpaná. Ale vyjeli jsme včas, takže do Bonifacia přijíždíme s dostatečným předstihem. Beru ještě benzín do plna, protože o tankování na Sardinii jdou taky hrůzné zkazky. V přístavu se jdu se zeptat do kanceláře, jestli jde přebookovat termín odjezdu. Nejde. Protože mám na lístku promo cenu s motorkou za 1E. Což znamená koupit celý lístek znova. Tak to bude kruté, protože jsem ve spěchu zaklikl odjezd ze Sardinie v 7:00 a nedošlo mi, že vzhledem k balení a přesunu do přístavu to bude znamenat vstávání snad ve čtyři. Tož nějak to dopadne.

Ženská v kanclu mi plácne na lístek berana a dá mi rukou psaný lísteček (takový ten malý, žlutý, samolepící) s nějakým klikyhákem a číslem.

Jdu na parking, kde vidím, že první auta se začínají řadit na molu. Tak zaberu s motorkou čelo jednoho pruhu, jako že pro motorkáře. Ti se začínají sjíždět zhruba hodinu před odjezdem a chlapík na bráně je směřuje ke mně. Za chvíli se do našeho pruhu řadí první auta a tak je fajn, že jsem zabral kus pruhu a mohu dalším motorkám velkopansky nabízet místo k zaparkování. No, taky je v tom trochu vychcanosti, protože po zkušenostech z předchozího trajektu se mi nechce do lodi první.

Při čekání se seznamujeme s anglickým párem na Blackbirdu. Říkají, že jezdí vždycky po sezóně, protože přes léto hlídají vnoučata. .-)

John má doma ještě jednu motorku. Starého Tridenta. Ale jezdí na něm málo, protože se jednak nelíbí jeho ženě a za druhé, málokdy jede. Honda prý nastartuje kdykoli. Nedá mi, abych si nezašťoural na téma dobíjení a povzbuzuji jej zprávou, že se mu to dobíjení pokazí třeba zrovna na tomhle výletě. :-)

John je taky velmi příjemně překvapen tím, jak mu přikurtovali motorku při plavbě na Korsiku. To, co já považuji za špagát od draka, on považuje za velký luxus. Na britských lodích to prý vůbec není zvykem. Když jel trajektem poprvé, byl velmi překvapen, jak si motorkáři kurtují motorky vlastními kurty. Nakonec zafungovala motorodina a ostaní motorkáři mu nějaké kurty půjčili, takže mašina zůstala i na rozbouřeném moři v pohodě. Ale tato informace mne velice překvapila. Zrovna u anglánů bych čekal profesionálnější přístup.

Popisoval taky, že si dlouhou cestu z anglice zkrátili použitím spacího vagonu. Na vlaku prý byla mašina přikurtovaná kvalitně zaměstnanci drah.

Odjezd se poněkud zdržuje. Nějaký páprda tam péruje lodníky, kteří cvičně spouštějí záchranný člun, pak ukazují, že motůrek v člunu pracuje, že jde kroutit kormidlem. Páprda je uspokojen a pak začíná šrumec. A hned „Móto, Móto“.

Najíždíme k rampě, kde začíná další zmatek, protože jeden z důstojníků sbírá ty žluté papírky. Pár motorkářů včetně Johna ho nemá a tak slyším z pod jeho helmy zase „spoustu ošklivých slov“. Nakonec je pustí dál, když jim ukáže vytištěný lodní lístek.

Loď od Corsica Sardinia Ferries byla celkem pěkná, tyhle necky od Mobyho už mají evidentně něco najeto. Ale průliv je široký pouze 11 km, takže vlastní plavba bude krátká. V podstatě velkou část zabere manévrování v přístavech.

Část plavby strávíme nahoře na palubě a část si povídáme s Johnem a jeho ženou. Dozvídám se, že dříve pracoval v reklamě, ale pak prodal svou firmu svému týmu a šel do důchodu. Tam se ale nudil, takže založil malé vydavatelství, které se specializuje na válečnou literaturu a na vydávání knih autorů, kterým již vypršely autorské práva a které již léta nikdo nevydal. Velký úspěch prý mají s „ženskou sérií“, což jsou válečné dokumenty očima žen, které se válek účastnily nebo je zažily. Celou firmu tvoří on, manželka a její kamarádka co by editorky. Předtiskové přípravy a z velké části i tisk se dělá v Kalifornii, kam posílají pdf soubory.

A jak s hrdostí říká, mezi jejich čtenáře patří i princ Charles, takže znak prince z Walesu, tři pírka, používá na svých knihách jako referenci. Prý to má úspěch.

Na Sardinii dojíždíme poměrně na čas. Svou roli také hraje fakt, že k molu najíždí loď přídí, nemusí se tedy v přístavu otáčet. Po vylodění se ještě loučíme s Johnem a jeho ženou a valíme na jih. Nejedeme přímo, ale mírnou zajížďkou přes vnitrozemí.

Cestou stavíme u supermarketu Sisa na doplnění zásob, protože o otvírací době obchodů na Sardinii jdou také hrůzné zkazky. Ale supermarket má otevřeno prakticky pořád, skoro jako v Česku. I v neděli. A zásoben je taky dobře, protože prodává hlavně potraviny a minimum ostatního dreku.

Další cesta v pohodě. Zatáčky, super asfalt. Do kempu Nurapolis přijíždíme po šesté. Ptáme se na možnost karavanu nebo bungalovu. Bungalovy jsou i se snídaní, ale 45 Eur za osobu a noc. Karavan je bez snídaně, ale 35 Eur za karavan. Včetně elektřiny, ledničky a plynu na vaření. Stan by nás vyšel na 14 Eur za den, ale holt ten karavan je přeci jen větší luxus. Už jen ta možnost zamknout věci a odjet pryč nebo jít v pohodě na pláž. A lednička – to je paráda.

Pátek 7.9.

Hned ráno jedeme do 20 km vzdáleného Oristana na nákup. Supermarket je hned na kraji. Kupujeme dva balíky vody, nějaké džusy, vína za srandovní ceny, dokonce jsou tu i jakési piva a nejsou drahé. Podle etikety vyrobeno v Rakousku. Což by mohlo být i pitné. Akorát těch voltů je tam více než je zvykem, zhruba 8%. Asi aby z toho Sardové něco měli, za ty prachy. Sýry, salámy, ovoce, těstoviny. Necháme tam 40 Eur, ale oba bočáky i horní topcase jsou plné. A lednička nakonec taky. Pak jdeme na dvě hodiny k moři.

Následně Pája ukuchtí nějakou rychlovku a jdeme provětrat motorku. Původně jsem měl plánovanou 400 km projížďku, ale mám tam i kratší trasy, takže vybírám jednu z nich. Něco kolem 300 km. Na odpoledne tak akorát. Protože v těch zatáčkách mám po hodině pocit, jako bych u nás jezdil půl dne. Navigace má taky problém najít družice, což nechápu, protože ráno se chytala během pár sekund. Následkem toho vyjíždím naslepo a jak se ukazuje, opačným směrem, než jsem měl jet. Rozhoduji se proto jet prostě na východ s tím, že dříve nebo později na trasu narazím. Což se také nakonec podaří a vůbec ničemu to nevadí, protože zatáčky jsou tady všude. Jen uprostřed ostrova je náhorní plošina, ale to je možná 20, 30 km. Na ostrově jsou také železnice. Velmi často přejíždíme úzkokolejky, po kterých dle rzi na kolejích, už hodně dlouho nic nejelo. Po normálních rozchodech vlaky jezdí, nejčastěji na trasách spojujících sever s jihem. Na jednom přejezdu zrovna vlak projíždí. Protáhneme se tedy kolem aut až k závorám, kde sedí týpek na omlácené kawě 750 s cígem v tlamě. Nevím, jak bafá za jízdy, ale vypadá spokojeně. Asi to má zmáknuté.

Do kempu přijíždíme až navečer a vychlazené pivo rakouské výroby při posezení na terásce chutná. Pak ještě dáváme flanděru vína za 1.59E. Bohužel nemáme otvírák. Ale s tím nám pomůžou holanďani od vedle.

Sobota 8.9.

Pája chce na pláž, ale pro mne by několikahodinový pobyt na slunci nedopadl dobře. Takže jedu na výletík tak nějak kolem dokola sám s tím, že odpoledne pojedeme spolu. Plánovanou trasu na východní pobřeží nestíhám. Volím tedy osvědčenou metodu chvíli na východ, chvíli na sever s cílem projezdit oblast mezi Algherem, Macomerem a Bosou. Ve zkratce, 200 km zatáček. Jedinou vadou na kráse je množství svateb, které potkávám. Ulice v horských městečkách jsou ucpané. Jednak proti sobě jedou kolony aut, kde se místní navzájem poplácavají z okýnek, troubí na sebe nebo se vyloženě zakecají, zatímco za nimi se táhne kolona do nevidím. Ale nikoho to nevzrušuje. A na některých místech, kde je srocení svatebčanů největší, postávají špalíry mladých koček v sukýnkách a cpou projíždějícím do aut zákusky. Já zákusek do helmy nedostanu. Musím se spokojit s jejich máváním a „Ciao“ :-)

V kempu jsem něco kolem jedné. Dáme oběd a jdu s Pájou ještě na pláž. Po třetí jedeme na další okruh s cílem prošmejdit oblast mezi Macomerem a Oristanem. Zatáčky, zatáčky, zatáčky a tu a tam svatební průvody.

Cestou zkouším ze zvědavosti natankovat skrze ten automat na bankovky. Prakticky taky v pohodě. Nacpete automatu do chřtánu bankovku, vyberete si číslo stojanu, tam se vám objeví kredit a tankujete, dokud kredit nevytankujete. Blbé je, že takto nedoberete do plna. Nebo doberete, ale zbylý kredit propadne, protože automat nevrací zpět.

V kempu jsme opět navečer.

Dáme véču a opět řešíme problém s otvírákem. Holanďani jsou pryč, tak zamířím k tlupě mladých talošů. Někteří mluví trochu anglicky a dělají si ze mě legraci, jestli se jich nebojím. Nechápu. Proto mi vysvětlí, že ONI jsou mladí italští komunisté a když je Italové vidí, většina se křižuje. Usadil jsem je s tím, že se jich nebojím, protože jsem po vládou komunistů dvacet let žil. Bohužel auru výjimečnosti ztrácím záhy po té, co se jim snažím vysvětlit, že to stálo za prd. Ale tohle jsou jen pěšáci. Argumenty jim brzy dochází, takže na scénu přichází přímo jejich národní leader.

Anglicky umí perfektně a není to žádný blbec. Jen naivní. Ale do jisté míry upřímný. Když se ho zeptám, co by jako poslanec dělal, když před něj jako vůdce komunistů nějaký mafián položí pět mega v eurech, aby si ho koupil s alternativou manželky a dětí pod drnem, říká, že neví. A že pár jeho známých už takhle zemřelo. To, že komunisti jsou vlastně taky jistý druh mafie a kolik lidí mají na svědomí nedokáže pochopit. Stejně jako jeho úvahy o ekonomice státu, postavené na vzdušných zámcích. Což na druhou stranu chápu. Oni nikdy nezažili, že by v obchodě neměli banány nebo že by nemohli vycestovat prakticky kamkoli.

Loučím se a jdu zlikvidovat flanděru místního za 0,99E :-)

Neděle 9.9.

Jedeme do Cagliari. Hlavního města Sardinie. Na motorku dávám bočáky, do kterých pak složíme motohadry, abychom mohli chodit po městě v civilu. Jedeme směr Oristano a cestou zajíždím k Agipce v polích. Proč k Agipce? Večer u vína mne totiž něco napadlo. :-)

Z práce máme co by zaměstanecký benefit mezinárodní tankovací kartu Routex. A tu by Agip mohl akceptovat. Takže to jdu vyzkoušet. Hodím kartu do čtečky, chvíli to chroupe, pak to chce PIN. Zadám, Operazione in corso, karta vyjede a bzzzz, pistole zabzučí. To vypadá dobře! Dotankuji do plna a na druhé straně vyjede stvrzenka. Jaké je to jednoduché! :-) Teď mi jenom vrtá hlavou, jestli na tu moji kartu nenatankuje někdo další v pořadí, když na to vlastní tankování karta v čtečce být nemusí. To bych se po návratu pěkně prohnul. Tak znova šaškuji s pistolí, ale už to nic nedává. Tak snad to mají zmáknuté.

Nudnou nížinou mezi poli míříme na jih. V Guspini propásnu jednu odbočku a následně se v jednosměrkách ztrácí i navigace. Zkouším zadat i přímý směr na Arbus, ale končíme někde v kopci před zavřenými vraty. Vracíme se zpět a další komplikace, protože policie uzavírá ulice, aby mohl projít průvod na počet papeže Pia X. Nakonec nám jeden policista lámanou angličtinou vysvětlí, kudy tudy.

No sláva. Za chvíli už klopíme první zatáčky směr Arbus. Cesta Arbus – Iglesias jednoduše paráda. Super silnice, zatáčky, zatáčky, zatáčky. Do kopce, z kopce, kaňony, údolí.

V rámci poznávacího výletu volím cestu po pobřeží na Carbonii, což je svým způsobem chyba, protože není co vidět a krajina je placatá. Pole, občas nějaká fabrička nebo důl. S tím koresponduje i název města Carbonia. Jeho výstavbu jako domova pro horníky si objednal Benito Mussolini a osobně se účastnil slavnosti na počest založení města 18.12.1938. Doly byly uzavřeny v sedmdesátých letech a dnes trpí 30 tisícové město vysokou nezaměstnaností.

Pak přichází další zatáčkovitá vložka Santadi – Teulada – Pula, čímž objíždíme celý poloostrov a blížíme se k cíli naší cesty. Cestou zkoušíme nějaké hospody na oběd, ale nevaří.

Kousek před Cagliari jdeme na oběd do „ristorante tipici Sardi“ s vizí, že dáme pizzu. Pizza je ale jen večer. No bomba. Na jídelním lístku se to hemží mořskými potvorami. Tak to kašlem. Volíme hovězí stejk. Na tom není co zkazit. Omyl. Tipici Sardi stejk je totiž mastná, šlachovitá flákota masa. No, supr obídek za padesát éček. Jak jsme vzpomínali na dva megahambáče z Korsiky za dvacet. :-)

Tak nic. Do Cagliari už je to kousek, takže se převlíkneme do civilu a jedem dál.

Pobřeží je opět ploché a díky termice docela pěkně fouká. Míjíme mělké laguny plné plameňáků na jedné straně a malebnou rafinérií na straně druhé. Laguny slouží k odsolování mořské vody. Jestli pro potravinářské účely nevím. Tuhle sůl bych v kuchyni docela nerad.

V Cagliari parkujeme zadarmo na místě vyhrazeném pro motorky a jdeme se projít. S obědem jsme udělali chybu. Spousta otevřených hospod. I Mekáč tady mají. Měli jsme ještě pár kiláků vydržet. Město samo o sobě je slepencem moderních budov a historického středu. Ten nevypadá špatně. V úzkých uličkách příjemně profukuje větřík od moře, ale romantickou atmosféru hyzdí všudypřítomné grafitti. Takhle počmárané snad nejsou ani pražská sídliště.

Zpátky máme naplánované východní hory přes Senorbi – Nurallao – Laconis. Před Laconisem potkáváme tři místňáky na sportech, typicky v teplákách. Zatáčky jim moc nejdou. Což do jisté míry chápu, protože vyválet se v těch teplákách, to bych si asi taky rozmyslel. Takže je v poklidu deklasujeme ve dvou i s kufry, což nesou dost nelibě a zkouší s námi závodit. Ale jakž takž se drží jen jeden z nich a ten pak po 10km zastavuje, aby počkal na ostatní.

Bohužel tahle kulturní vložka znamená, že míjím odbočku. Ale když ta cesta je tak suprová... takže jedem dále na sever až do Tonary s tím, že na první odbočce uhneme doleva a v generálním směru západ se dostaneme zpět.

Tahle úvaha má jediný nedostatek. Na severu se kupí mraky, hřmí a blýská se jak prase. Kousek za Tonarou odbočujeme. Ale i když jsme tak na hraně mraků, chytá nás príma liják. Pája s sebou nepromok nemá, takže nezastavujeme. Po dvaceti minutách se dostáváme z deště. V našem směru svítí sluníčko a mraky zůstávají za námi. Po chvíli vidím ukazatele na Oristano a toho směru se pak držím. Cestou zpátky ještě stavíme na „naší“ Agipce kde beru opět do plna. V kempu jsme po osmé večer.

Něco k jídlu, rakouské pivo a spát.

Pondělí 10.9.

Pája jde na pláž a já na dopolední výlet. Dávám další variantu na okruhu Cugliari – Macomer – Santu Lussurgiu – Ghilarza – Neoneli – Oristano.

Kolem poledne dáme oběd v kempu a jdeme na pláž spolu. Po čtvrté vezmu Páju na okruh do Alghera a po pobřeží zpátky. Cestou zkouší Pája koupit nějaké pečivo v malých obchůdcích, ale mají tam prd. Takže nakonec jedeme ještě do Oristana do marketu.

Večer dopíjíme a dojídáme, co se dá. Uteklo to. Zítra jedeme zpátky.

Úterý 11.9.

Vstávám v pět. Pája o hodinu později. Balíme. Recepce otevírá v 8:30. Proti plánu jsme tam něco po deváté. Kupujeme pohledy a platíme. Dnes je cílem kemp zhruba osm km od přístavu. Nepojedeme ale přímo. Plánovaný okruh po horách měří asi 350 km. S naloženou motorkou už to není taková zábava, jako předchozí dny. Ale celkem v pohodě přijíždíme navečer do kempu. Sice s tříhodinovým zpožděním, ale to nijak nevadí, protože na koupání to tady stejně není. Pláž je škaredá a skoro to vypadá, že je kemp zavřený. Už to chceme zabalit a jít hledat něco jiného, když přijíždí kočka v golfovém vozítku. Prý je otevřeno, takže platíme s tím, že nám nechá odemčenou bránu, abychom mohli brzy ráno na trajekt.

Kemp je až na pár Holanďanů prázdný.

Záchody čisté a navoněné. Jen Páju poněkud odrazuje jejich turecké provedení a že bude raději chodit do křoví. :-) Páni tam mají i pár klasických mís. Ale tím pádem je kabinka tak malá, že se skoro nedají stáhnout kalhoty. :-) No jsme tu jen jednu noc.

Stan, motorka a dva lidi za 18E.

Středa 12.9.

Vstáváme ve čtyři a potmě balíme. Máme už to vcelku nacvičené, takže po páté odjíždíme z kempu. V přístavu jsme po půl šesté a kromě jednoho, k mému údivu anglicky mluvícího, španěláka pusto a prázdno. Loď tu stojí za bránou s otevřenou rampou kancelář dopravní společnosti je zavřená.

Španělák taky nechápe, protože Moby vyhrožoval, že check-in je 90 minut před vyplutím. Ale není. Něco po šesté se rozsvítí na lodi a na palubu se vypotácí strojník se zalepenýma očima. Pak zmizí a v lodi to začíná hučet.

V šest dvacet ke mně přichází Španěl, že už je kancl otevřený a má boarding ticket. Mezitím dojede několik náklaďáků a dodávek, takže když jdu do kanceláře pro ten srandovní žlutý papírek, je tam už před okýnky plno. Čekám asi deset minut a když přijdu na řadu, mávne na mne italsky brebentící oficír, že jako OK, ať vypadnu.

Tak jdu bez papírku k bráně, co jako bude. V šest čtyřicet přichází Strážce Brány s kvérem na prdeli a zvedá závoru.

Odněkud se vynořuje pumprlík se skenerem a zase „Presto, presto“. Klasika. Pípne skenerem lístek a pustí mne dovnitř.

Jsme tady jediná motorka. Ostatní bikeři ještě spinkají. :-) Vevnitř mne tím pádem nikdo nenutí semhle nebo tamhle. Lodník se spokojí s tím, že postavím mašinu někde k boku lodi. Jak později zjišťuji, nepřivázal mi ji ani tím špagátem na draka.

Jdu na palubu. Pája zůstává v baru, protože tam chystají snídani a ona číhá, kdy otevřou. Dáme si nějaké croasanty a já jdu zase ven koukat na východ slunce. Plavba je opět krátká, okořeněná jen manévrováním v přístavu, protože auta najely do lodi předkem a loď musí z přístavu vycouvat a po příjezdu se zase otočit, aby mohly auta zádí vyjet ven.

Na Korsice jsme na čas v osm. Ještě v Bonifaciu kupujeme nějaké pečivo na svačinu a bereme benzín do plna, protože tady to není problém. :-) Ceny jsou navíc trochu nižší než na Sardínii.

V plánu je 360 km pohořím ve středu ostrova.

Pobřežní silnice je pohodová. Když se však otočíme do hor, postupně se zužuje. Občas potkáváme pracovní čety, které odklízí sesuvy. Ale projet se dá. Naštěstí. Protože objížďka neexistuje. Jen cesta zpátky. Oni to frantíci moc neřeší. Když zaprší, většinou se něco sesune a oni jen silnic na pár dní zavřou, odklidí a jezdí se dál. Bohužel tyto silnice jsou kvalitou jinde než ty na Sardinii. I když je vidět nějaká snaha o zlepšení a často projíždíme rozšířené úseky. Bohužel bez asfaltu, jen vysypané štěrkem. Což s naloženou silniční motorkou není nic moc a nabíráme slušnou sekeru.

Páju to vyloženě nebaví a mně taky ne. V půlce plánované trasy to otáčíme na východ a hustým provozem po pobřežní silnici míříme na sever.

Zhruba ve tři jsme v našem známém kempu. Ubytujeme se a hned platíme, protože ráno je recepce ještě zavřená.

Jedeme na dobrý megahambáč za dvacet pro dva a v místním obchůdku kupujeme nějaké bagety na večer a snídani.

Pak se jdeme ocákat do moře, protože tady jsme se vlastně ještě nekoupali. Voda je fajn, ale na Sardinii byla ta pláž hezčí.

Zase se zatahuje. Jen doufáme, že nebude pršet a nebudeme ráno zase balit mokrý stan. Potkávám německý pár na GS. Radím, že tenhle dolík byl před týdnem jezírko, ať si najdou lepší místo. Jedno je nedaleko našeho stanu, takže ještě pokecáme.

Plánují na Korsice pobýt deset dní a něco už projezdili. Trochu se zdrželi, protože se jim v Itálii pokazila motorka. Tipuji na ložiska v kardanu, což u Němce vyvolá neskonalý údiv, odkud to vím. Když mu vysvětluji, bramboráři v česku doporučují ložiska v kardanu preventivně v 60 tis. Km vyměnit, protože se sypou, ještě dlouho kroutí hlavou a nedokáže pochopit, proč mu to v jeho servisu při poslední prohlídce nevyměnili.

V noci sice nepřší, ale fučí tak, že nám to tahá kolíky od stanu. Vítr dělá rachot, že skoro nespíme.

Čtvrtek 13.9.

Loď jede v osm. Do přístavu to není daleko. Vstáváme v šest s tím, že první loď ráno bude podobně jako na Sardinii poloprázdná, takže 45 minut před vyplutím je tak akorát a v přístavu budeme hned. Jen mne trochu překvapuje hromadný odjezd holandských karavanů.

Ale frantíci vstávají brzy. Provoz je docela hustý, takže i když jsme vyjeli trochu dřív, časová rezerva se rychle rozpouští. Ale přístav mají frantíci zmáknutý. Před jednotlivými seřadišti svítí cedule jako na letišti s cílem a časem odjezdu dané lodi. Nebloudíme.

Pak čumím jak puk. Na seřadišti je kolona jak prase v osmi pruzích. Motorky neprojedou a stojí porůznu mezi auty. Nám se daří chytit tlupy z Ajaccia. Alespoň nejsme ztraceni v davu. Kde se tady ty davy berou je zřejmé při pohledu na loď.

Už když jsme jeli na Korsiku, mi ten trajekt přišel docela velký. Ale proti téhle škatuli http://www.youtube.com/watch?v=lulCChr8MYU&feature=related to byla jen lodička. Pokud si pustíte video, pak manévrování v přístavu s touhle bednou chce někoho, kdo si věří.

Tahle loď taky nemá výklopnou příď. Osobáky, karavany a motorky najedou dovnitř pravými vraty a ven pak vyjedou levými. Parkuje se do „účka“. Autobusy s kamiony musí dovnitř zacouvat. Což s tím návěsem chce fakt někoho, kdo to umí.

Motorky parkují v horním patře, takže nás čeká výjezd po rampě. A do lodi nás nechtějí pustit, dokud si Pája nenasadí helmu. Motorky jsou přivázány k zábradlí uprostřed paluby.

Zabíráme si místo v pizzerii a jdeme na snídani. Zajímavé ceny. Menu skládající se z rohlíku, kousku šunky a sýra 3,50E. Croassant za 1,50E. Poctivý talíř vaječiny s opečenou slaninou taky 3,50E. Ten nepoměr nechápu, ale neřeším a jdu do vajíček. Pája kouká na ty svoje croassanty a najednou má pocit, že okradli stařenku a že se tedy přiživí na mně, ať mi dají ještě housku navíc. Tak začínám nějaké messieu, bo frantík se přeci k angličtině nesníží a borec říká „Skadial jsi?“ Tak si objednáme česky a následně jsme terčem pobavení zbytku obsluhy, protože Slovák je učil slovensky, tak italský kluk na kase hučí do Pavly „jsi pekna, daj mi pusu“ :-)

Slovák je tady třetím měsícem a už se těší, až mu skončí turnus. Pája má romantické představy, jak si borec odmaká svých osm hodin a po večerech a volných dnech bloumá po přístavech. Realita je jiná. Denní směny mají podle plaveb dvanáct až sedmnáct hodin a volné dny, kdy loď stojí kvůli údržbě jsou věnovány sanitě v kuchyni. Takže ty tři měsíce jsou asi tak akorát, jak vydělat nějaké prašule a nezcvoknout z toho.

Nakládání bedny trvá i přes dobu odjezdu, ale asi s tím počítají, protože tyhle necky se následně podle navigace rozpumprlíkovaly až na 37km/h. Zvláštní, když si představíte, jak kolem vás skoro čtyřicítkou projede menší panelák...

Po třech hodinách máme Itálii na dohled. Dáme pizzu za 4,50E. Zhruba půl hodiny před přistáním nás začínají nahánět do garáží.

V garáži je vedro a všichni jsou nervózní. Máme celkem štěstí, že loď je plná jen na 99% a to jedno procento jsou tři prázdná místa pro osobáky u naší motorky. Takže se spolu s pár dalšími šťastlivci otáčíme a jen co se spustí rampa s osobáky, cpeme se ven. Ostatní motorkáři musí počkat, až vyjedou auta.

Itálie nás vítá typickým vedrem. Ale to nevadí, na dálnici to tolik nepřijde. Jedeme na sever a chceme ujet co nejvíce. Cesta ubíhá v pohodě, provoz je mírný. Opět si užijeme zatáčky mezi La Spezia a Parmou.

Mezi Parmou a Brescií se zatahuje a kolem prší. My však projíždíme za sucha.

U Brescie z dálnice sjíždíme a kolem Lago D'Iseo míříme do hor. Hustý provoz se zhruba po 30 km snižuje na přijatelnou úroveň.

Cestou stavíme v marketu.

Začíná se docela ochlazovat a tak vyjadřuji pochyby ohledně našich tenkých spacáků. Nakonec se rozhodujeme zkusit najít nějaký hotel nebo privát.

Něco vypadá odpudivě na první pohled, něco je docela drahé. Nakonec jedeme do plánovaného kempu, jestli nemají karavan nebo chatky. Nemají, jen apartmán. Za 30E za osobu. Bez snídaně. To ale nevadí. Jídla máme dost a apartmán je pěkný a čerstvě zrekonstruovaný. Tak to bereme a nádavkem potkávám Láďu z Prahy, který se tady courá po horách a fotí přírodu a hotely na kšeft.

Táloš, kterému kemp patří, má navíc ledničku narvanou lahváčema za příjemné ceny 1,90E (2,10 při konzumaci na místě). Ale protože jsme s fotografem krajané, tak nám to dává za těch 1,9. :-)

Večer tedy uběhne v příjemné společnosti s pivkem nad fotkama.

Pátek 14.9.

Vstáváme tak nějak v osm. Posnídáme a v devět jdu nakopnout motorku. Dle jinovatky je zřejmé, že jsme s apartmánem udělali dobře.

Loučíme se s Láďou a míříme k zasněženým horám. Mám trochu obavy, jak bude vypadat silnice, ale kromě několika zmrazků nahoře je silnice čistá a suchá. Na tmavém povrchu slunce sníh rychle rozpustilo. Passo Gavia je krásné. Jen silnice je docela úzká. Naštěstí jsme jeli brzy ráno a provoz byl minimální.

To na Stelviu už chytáme docela slušné štrůdly aut. Předjíždí se blbě. Nahoře jsme kolem jedenácté. Je krásně. Zasněžené hory kontrastují s modrou oblohou. Teploměr na motorce ukazuje nulu a Páji je docela kosa. Takže uděláme pár fotek a mažeme dál.

Provoz houstne.

Před vracečkama brzdím, jestli něco nejede. Pokud ne, najedu si.

V jedné zatáčce potkávám osobák. Zastavím. Osobák projede, volno. Rozjedu se, naklopím motorku a najednou mi tam vjedou další dva. Mám blbý nápad, že je pustím a zastavím fakt nešikovně v náklonu. Vypadá to zle. Pavla naštěstí pohotově seskakuje a motorku se mi daří narovnat. Tak to bylo těsné.

Z Prato Allo Stelvio jedeme za nepříjemně silného větru kolem Lago Di Resia, které je známé svou zatopenou kostelní věží. Fouká tak, že jedeme v permanetním náklonu, což přináší v serpentýnách poněkud nezvyklou nutnost klopit motorku směrem ven ze zatáčky. K větru.

Na Fernpassu už naštěstí tolik nefouká. Ale taky je tady větší provoz. Vlastně docela hustý, včetně kamiónů. Nebylo by to špatné svezení, ale díky provozu se mi tenhle průsmyk vůbec nelíbil.

Naštěstí po odbočení na Garmisch-Partenkirchen provoz mizí. V Garmischi jsme něco po druhé hodině a jdeme na jídlo.

Silnice kolem Walchensee je asi Mnichovská obdoba Dubé. Jen těch zatáček je tam víc a motorek jak nasr... Vzhledem k tomu, že je pátek a tedy pracovní den, nedovedu si představit, jak to tam vypadá o víkendu.

Původně jsem měl v plánu objet Mnichov po okreskách, ale nastávající víkend má na svědomí, že skoro každé vesnice je ucpaná.

Měním tedy trasu a mířím na dálnici. Ta je poloprázdná a cesta rychle ubíhá. Bohužel A95 končí přímo ve městě.

Takže si užijeme páteční špičku. Ale to zdaleka není nejhorší. Centrem projedeme poměrně v pohodě. Výpadovka na Norimberk však stojí.

Chvíli jedu mezi auty, chvíli poskakujeme s auty. Pak to vzdávám a nacpu se do pruhu směr Passau, který už docela svižně jede.

Není to sice kdo ví jaká výhra, občas se to taky přidře, což řeším odstavným pruhem, ale více méně jedeme.

Je šest hodin a váhám, jestli to raději nevzít na Deggendorf a Železnou Rudu. Na druhou stranu, cesta ze Strážného více odsýpá a po I/4 od Strakonic se dá jen v pohodě i v noci.

Takže jedeme dál. Když dálnice brzdí, začínám svého rozhodnutí litovat. Ale jedeme. Tu šedesát, tu osmdesát. Kurnik, kam všichni ti němčouři jedou?

Dvacet kilometrů před Passau nás navigace stáhne na ST2127 a tam už je prázdno, takže v pohodě jedeme svých 120km/h.

Zanedlouho se napojujeme na očekávanou B12. Tu znám skoro poslepu. Jenže zrada. Zákaz vjezdu, němčouři mají noční a frézují povrch. Tak to je super. Situaci jsem vyhodnotil blbě, myslel jsem, že je zavřený jen nájezd a dávám si 10 km kolečko navíc, abych zjistil, že když se v Německu něco opravuje, pak z gruntu a zavřená je i B12.

Zase zpátky a hezky po objížďce.

Na Strážném stavíme na pumpě po osmé a za tmy. Pája klepe kosu. Obléká si proto kosmonauta, zatímco já dopíjím koupený BigShock.

Naopak malý šok náš čeká doma, kde jsme v devět. Původně jsem myslel, že si z nás dělá sousedka dělá s vyhlášenou prohibicí legraci. Ale nedělala. Ne, že by to bylo nějak podstatné, ale podobné opatření mne v této zemi docela překvapilo.

Dojeli jsme v pohodě, motorka také bez problémů. Fungl nové RoadSmart2 ztratily sice skoro všechen vzorek na bocích a většinu vzorku uprostřed, ale osvědčily se jak za mokra, tak za sucha.

A výlet jako celek? Nádhera! Upřímně řečeno, po této zkušenosti nechápu, proč jezdí lidi na motorce do Chorvatska. Tohle je jako kombinace moře/motorka mnohem lepší. Přitom finančně to vyjde dráž jen o cenu trajektu.

Jídlo stojí zhruba to, co u nás. Za šest dní v kempu jsme projedli 60 Eur. A v tom byly třeba kešu oříšky za 4 Eura nebo moje piva. Jasně, že hospody vyjdou dráž, ale třeba pizza je taky docela levná a víno je tam za babku.

Ze srovnání Korsika vs. Sardinie pro mne vychází lépe Sardinie. Pochopitelně jsem omezen tím, co jsem poznal a rozhodně jsem nepoznal všechno.

Korsika je divočejší. Hory vyšší, rozeklanější. Služby jsou tady lepší. Je tady dráž. Třeba balená voda v obchoďáku na Sardinii 0,4 Eura, na Korsice 0,9Eura. Silnice často v horším stavu. Perfektní pobřežní silnice kontrastují s kozími stezkami v horách. Ne, že by se na Korsice nedalo povozit, ale Sardinie je lepší.

Vyloženě špatné silnice jsme tam potkali výjimečně a to jsme vymetali různé zapadákovy. Hory tady jsou oblejší. Díky tomu i silnice spíše meadrují po jejich úbočích a skýtají tak spousty zatáček těch správných poloměrů. Na desetidenní výlet na Sardinii to chce obout nové gumy, protože jinak se v půlce dovolené dostanete na bocích na plátno. Ta guma mizí neskutečným tempem.

Jeden z mýtů je problematické tankování. Není to pravda. Naopak. Síť pump je velmi hustá. Prakticky v každé větší vesnici alespoň jedna je a natankujete třeba o půlnoci. Pochopitelně, nemůžete čekat, že tam pokaždé potkáte pumprlíka, který vás obslouží. Musíte mít dostatek vhodných bankovek do automatu a odhadnout, kolik benzínu se vám vejde do nádrže. Pak není problém a nemůže se vám stát, že někde zůstanete bez benzínu.

Opět je to dané místem, ale pláž u kempu Nurapolis se mi líbila. Mořem naplavený písek, takže žádná zakalená voda z nějakého návozu a žádné kameny jako v Chorvatsku.

Tím, že jsme jeli v září a prakticky mimo sezónu, byly již v kempech nižší ceny a málo lidí. Na pláži jsme byli skoro sami.

Korsika je určitě hezčí, pokud plánujete kromě motorky třeba pochodit po horách. Ty hory jsou polopusté. Nedá se to srovnat se zázemím, jako mají třeba Krkonoše nebo Šumava, o Alpách nemluvě. Většina osídlení je na pobřeží, což s sebou nese i hustý provoz na pobřežních silnicích a v městech. A další specialitou jsou nesmyslné zpomalovací hupy v obcích. Některé jsou dělené, takže se dají na motorce objet prostředkem nebo po krají silnice. Pokud tedy zrovna nezačnete předjíždět...

Na Sardinii můžete jet kamkoli a provoz je minimální. S výjimkou městeček, kde lidi jezdí na náměstí a zpátky. Ale jakmile minete ceduli s koncem obce, je zase prázdno.

Sardinie je prostě parádní a když se tak probírám tím množstvím fotek... že by příští rok znova? :-)

• Předchozí
• Následující