Honda VFR

Podrobnosti

Kategorie: Cestopisy

Zveřejněno: 9. 5. 2013 19:26

Napsal scalla

Zobrazení: 3473

Díky svátkům Cyrila a Metoděje vzniklo letos docela dlouhé volno. Vzhledem k tomu, že loňskou dovolenou jsme moře nezvládli, bylo cílem té letošní nohu ve slané vodě smočit. Jede s námi Ondra s Luckou na CBR1000RR 2007. To mi přišlo celkem odvážné, ale Ondra se tvářil, že Lucka v pohodě.

Příprava začíná pár dní předem. Pája dostala za úkol najít přes net nějaké bydlení, ideálně s garáží. Což se nakonec daří. Jen Ondra má pochyby, jestli to je správný postup. Jeho rodina jezdí do Chorvatska pravidelně a bydlení si shánějí až na místě. Stačí si vybrat někoho z davu "Sobáků" (naháneči, nabízející ubytování s cedulí Sobe). Stojím si za svým. Máme plánované docela dlouhé denní etapy po 500km. Na první pohled to není mnoho. Ale stači pár zastávek na focení, na oběd, svačinu, cígo, záchod a cestovní průměr jde prudce dolů. Takže nakonec se přeci jen shodneme, že bydlení zamluvíme dopředu, ať nic nemusíme shánět někde v noci.

Sraz máme ráno v osm na pumpě u Milína. Ondra s Luckou už tam jsou, spolu s partičkou čopráků, mířících do Söldenu. Obloha je zatažená těžkými mraky. Ale je teplo a neprší. Čopráci jsou optimističtí. Prý mají objednané hezké počasí. Tak doufám, že nám kousek nechají na přejezd Glockneru. Loučíme se, Ondra s Luckou dobafají cígo, sedláme stroje a po I/4 míříme na jih. U Mirotic dojíždíme naše známé čopráky z pumpy. Oni odbočují doprava na Strakonice, my jedem doleva na Písek.

Za Pískem se na nás lepí nějaký typ s šestiválcovou Alfou a strašně chce závodit. Kašlu na něj, jedu si svoje tempo. Ale Ondra, kterému se pořád lepí na zadek, ho má brzy plné zuby a pouští ho před sebe. Chlapík gestikuluje, jako že nechápe proč nejedem a začne se lepit na mne. Dávám blinkr a uhýbám ke kraji. Tak nám ještě předvede, jak rychle umí jezdit rovně a pomalu mizí v dáli. Za Vodňany odbočujeme na II/122 a přes Netolice a Lhenice si užíváme první zatáčky do Krumlova, kde stavíme na Agipce na benzín a Ondra s Luckou cígo. Lucka se protahuje a je na ní vidět, jakou má radost, že slezla z motorky. Po dvaceti minutách pokračujeme. Mraky se klube sluníčko, takže se těšíme na hezký výlet. Projíždíme Krumlovem a po II/160 kroutící se kolem Vltavy jedeme na Vyšší Brod a hraniční přechod Studánky.

Omšelá česká a zachovalá rakouská celnice a jsme v jiném světě. Po B126 se prosmýkáme upravenou krajinou směr Linz. Rakušáci mají všední den, takže provoz je trošku hustší. Ale postupně se prokousáváme kolonou aut a po předjetí vedoucího náklaďáku je před námi krásná volná silnice. Kousek před Linzem stavíme na pumpě a kupujeme dálniční známky. Lucka by si dala pauzu, ale nepovoluji.  Za Linzem najíždíme na dálnici. Poměrně nudný úsek končí sjezdem na Gmunden. V Gmundenu stavíme u Mekáče. Ondra s Lucou mají řízky, ale prý je hambáč lepší a řízky zbagrují později. Ondra objednává pro sebe a Lucku osm Cheesburgerů (Ondra sedm a Lucka jeden ). Pavla klasicky řeší s obsluhou omáčky, což ji stejně není nic platné, protože neumí německy a obsluha zase anglicky. Nakonec se ale zdárně sejdem u stolu. Venku se mezitím zvedl parádní vichr. Z jedné strany svítí slunce, z druhé je docela tma. Říkáme si, že to přejde. Ale asi to přechází na špatnou stranu. Směrem k horám, kam máme namířeno, jsou sice vidět kusy modré oblohy, ale Ondra s Luckou a nakonec i Pavla jdou do nepromoků.

A dobře dělají. Přeháňka se mění v solidní liják. Škoda. Zrovna když máme před sebou pěkné úseky. Za Altmünsterem odbočujeme na Neukirchen. Tato silnice spojuje přes hřeben jezera Traunsee a Attersee. Bylo by to pěkné svezení. Kdyby nepršelo. A do toho značka autíčka s odlétajícími kameny od kol s dodatkovou cedulí „Rollsplitt“. To většinou neznamená nic, protože v těchto německy mluvících zemích bývají jako poškozené označeny silnice s povrchem solidní české okresky. Ale rakouští silničáři byli zřejmě na školení v česku, protože následuje všem tak dobře známý štěrk zalitý černou sračkou. Jedeme s bídou třicet a vyhlížíme, kdy to skončí. Dlouhých bylo těch pět kilometrů k Attersee. A přitom by to bylo takové pěkné svezení…

Jezero má modrou vodu, i když je pod mrakem. Po jeho hladině se vzdouvají vlny. Leje. Ani nestavíme a po B153 jedeme na Bad Ischl. Pěkný úsek cesty. Když neprší. Plánovaný přejezd Postalmu s ohledem na počasí rušíme a najíždíme na dálnici A10 směrem na jih. Za Bad Ischl jedem kousek po B145 a následně kolem Hallstätter See po B165.

V pět hodin tankujeme asi 30km před Zell am See. Je v plánu ještě zastávka u vodopádů a pak musíme najít nějaký bejvák. Lucka má sezení na bidle docela dost. Ale nakonec, že na vodopády pojedem. Pomalu přestává pršet. Slunce má sílu, silnice rychle osychají. V šest jsme v Krimmlu. Děláme pár fotek. Pak koukáme na muslima, který si vytáhne z VW transporter kobereček, plácne s ním do louže a vykoná svou duševní potřebu. Po silnici B165 vyjedeme pár zatáček nahoru, abychom koukli na vodopády z jiné perspektivy. Na malém plácku vytahují Ondřej s Luckou zásoby řízků, což Pavla nevydrží a dá si s nimi. Počasí je takové roztrhané. Chvíli pere slunce, pak zase zajde za mrak. V údolí pod námi prší a slunce na kapkách deště vymaluje duhu. Upozorňuji Pavlu a na její „Jéééé“ se všichni přítomní otáčí, tasí aparáty a vizuální dojem doplňují kulometnou palbou závěrek, podbarvenou různým pípáním přístrojů, které mechanickou závěrku nemají.

Tak konec srandy. Musíme ještě najít nějaké bydlení. Zpátky k Zell am See. Už jsme tady jednou hledali. Ale nemůžu si vzpomenout, kde to bylo. Lucka toho má tak akorát a Ondrovu motorku nemůže ani vidět. Rozhodujeme tedy vsadit na jistotu a dojet do Weissbachu na statek. Pavla si na ten kousek mění místo s Luckou. Na statku je volno, bereme dva pokoje. 21E za osobu se snídaní. To trochu podražilo. Ale už je nám to jedno. Dáváme sprchu a jdeme do hospody. Kuchyně je otevřena do osmi, což jsme propásli. Takže jídelní lístek je redukován na polívky a pizzy z mikrovlnky. Objednáváme tedy goulasch suppe mit beer und ein grosse pizza pro Pavlu, která má tradičně velké oči a obavy, že z polívky se přeci nenají. Polívky je dobrý půllitr a hustá, že v ní stojí lžička. Takže polívku Pavla sotva dojí a pizza zbyla tradičně na mne. Tož objednám ještě jedno pivo a zatímco si dávám skvělou pizzu z mrazáku, ptám se Lucky jak se jí jelo na VFR ve srovnání s fárošem. „No jako bych byla na gauči v pokojíčku“, řekla Lucka a šli jsme spát.

V devět vyrážíme směr Zell am See a Grossglocker. Na mýtnici chci koupit zvýhodněné mýto Tour4Ticket. Za mírně vyšší cenu tak získáte denní průjezd Glockneru, Gerloss a Nockalmstrasse a 4€ slevu na Villach Strasse. Bohužel obsluha na kase trochu problém pochopit, co chci. Nakonec kombinujeme moji mizernou němčinu a stejně mizernou angličtinu obsluhy a po chvíli dohadování a odkazu na internet pochopí. Kupuji dva lístky a za chvíli se motáme vzhůru. Cestou předjíždíme zvláštní kolonu. Volhu, Moskviče a Škodovku 100 s českými SPZ. Počasí není nic moc, ale neprší. Čekal jsem všechno možné, nakonec to nebylo tak zlé. Viditelnost slušná, jen začínalo pofukovat. Klasicky vyjedeme po kostkách na Edelweis. Pavla frfňá, že už tu byla. Mezitím kolona veteránů pokořuje Edelweiss taky. Nezdržíme se dlouho, uděláme pár fotek a jedeme na Franz Josef Kaiser Höhe. Pavla opět frfňá, že už tu byla. Ondra s Luckou tady ještě nebyli, ale taky se jim tady nelíbí. Je docela kosa a začíná foukat čím dál víc, takže hrozí, že nám to sfoukne i helmy položené na stole. Raději padáme. Cestou na jih je obloha jasnější a to nám dává naději, že den bude lepší, než ten včerejší. V Lienzu odbočujeme doleva po údolní B100, po které jedeme do Greifenburgu. Tam se napojíme na prudce stoupající B87. Je krásně, slunce pere. Překonáme hřeben a po klesání do dalšího údolí se napojíme na B111. U Villachu si dáme další malý pasík na silnici B109 a jsme ve Slovinsku. Na hranici se Lucka s Ondrou dožadují přestávky na oběd. Jsou tam i nějaké hospody. Ale nevaří. Navrhuji zastavit později ve Slovinsku. V Krajnske Gore chceme zkusit hospůdku u cesty, ale je to tam docela nóbl a taky ceny nejsou nejnižší. Navrhuji přejet další pass. Nad horami se začíná mračit a představa jízdy v dešti motivuje k další jízdě všechny. Dole jsem zahlédl něco jako „Ruská cesta“. No, to teda byla. Když byl asfalt, tak jakž tak. Každá zatáčka kostky. A že jich bylo. Vracáky na jedničku. Tohle bych v dešti, s báglama, ve dvou fakt moc jet nechtěl.

V sedle je lidí jak psů. Auta na každém kousku místa. Pochopitelně tady není žádné parkoviště, jak je zvykem v Rakousku. Výhled je hezký, ale ani nezastavujeme a jedeme dál. Cesta dolů je podobně tragická jako ta nahoru. Ale z kopce se ty zatáčky dají projet jen tak „šmrdláním“ plynu, takže se jede lépe. Údolím řeky Soča je však už silnice v pohodě a krásně se vine kolem nádherné řeky. U Bovce se napojujeme na silnici 203, což je další parádní úsek. Skvělý asfalt a zatáčka za zatáčkou. Mraky zůstaly za námi a cesta krásně ubíhá. Kousek před Gorenja Žagou brzdíme u hospody. Je hned u silnice, v zatáčce, před ní několik motorek, zahrádka. Navíc tady potkáváme pár z česka, taky na motorkách. Objednáváme jídlo. Výběr velký, ceny rozumné. Probíráme další cestu. Lucka toho má tak akorát. Stále časteji s Ondrou probírají, kolik ještě a kdy už tam budem. Jsme tak nějak v půlce. Oběd je šílený. Obrovské porce a fakt dobrý. Chválili si všichni.

Ale čas tlačí. Sedáme na motorky a pokračujeme směr Nova Goricia/Gorizia. To je město ve stylu Český Těšín. Jedete po městě, najednou cedule a jste v Itálii. Chceme na Terst. Tady zmatkuji. Kruhový objezd se opravuje a váhám pustit se na nějakou čtyřproudovku, protože pak se třeba mohu otočit až po 10km. Navigace se nechytá, protože provizorní komunikace je mimo zanesené souřadnice, takže jedeme „po žluté ploše“ a navigace neví, kdy odbočit. Navíc bych se chtěl vyhnout placené italské dálnici. Odbočuji na první „rozumnou“ silnici. Ale chyba. Vracíme se zpátky a já jezdím po okruhu jak tajtrlík. Ondra to zapíchl u druhé odbočky a mává na mne, že Terst je tímto směrem. To se mi moc nelíbí, protože je to zase čtyřproudovka. Ale nakonec to zkusíme. Po chvíli se chytá i navigace a tváří se, jako že jo, že zrovna jedeme dobře. A jedeme. Tenhle úsek není zpoplatněn a po chvíli sjíždíme na silnici SS55 směrem k moři. Během pár hodin jízdy z Alp se krajina naprosto změnila. Silnici lemují vysoké a štíhlé, snad cypriše, a dopravní značky upozorňují na nebezpečí požáru. Místy v dáli vidíme moře! A najednou je to tady zase. Dálnice. Navigace má zaškrtnuto vyhnout se placeným úsekům a stejně nás vede na dálnici. No tak nic, jedem. Překvapuje mne, že nikde nejsou mýtné brány. Tak to jsem zvědav, co nás bude čekat na konci.

Cesta po dálnici je typicky nudná. Po několika kilometrech je dálniční odpočívadlo a Ondra se zase vyžaduje přestávky. Lucka se sesune z Fároše. Je docela vedro a na pumpě lidí jak much. Honza s Luckou dají cígo a jedeme dál. Zanedlouho objíždíme po obchvatu Terst a máme výhled na Terstský ropný přístav s obrovskými zásobníky. Tady začíná ropovod TAL, který přes Rakousko, Německo a odbočku IKL z německého Vohsburku do Centrálního uložiště u Nelahozevsi dopravuje ropu k nám do ČR. Sice většina spotřeby je stále kryta ropovodem Družba, ale část paliva do našich nádrží proteče právě tudy. Projíždíme dva tunely a čtyřproudovka končí. Mýtnice nikde. Následně po silnici SS202 a SS15 přijíždíme k Slovinské hranici. Tady opět provádím menší manévry, protože se chceme vyhnout dálnici H5 a nutnosti kupovat slovinskou (a poměrně drahou) dálniční známku. Odbočka na silnici je tak zákeřně maskovaná jako výjezd z parkoviště. Nicméně daří se, prokličkujeme několik obcí a pak po silnici 208 míříme k chorvatské hranici. Poměrně pěkná cesta. Ale navigace vymyslela vylepšení a pár kilometrů před hranicí nás táhne z hlavní silnici pryč na „Viničnou cestu“. Utažené zatáčky, horší asfalt, pak ještě horší asfalt. Kolem pusto, prázdno, sem tam nějaký vinohrad nebo malá vesnice. A už je to tady. Hranice! Tak to funguje docela dobře. Ouřada vylézá z celnice, nasazuje čepici a jde kouknout na naše SPZ. Vidí české, tak se ptá „Garmin?“ Nechápu, ale říkám, že jo, Garmin. „Sočerga“. Tak zase nechápu. Ouřada tak nějak slovinsko-anglicky vysvětluje, že to je jen přechod pro malý pohraniční styk. Jo, to chápu, to jsme kdysi měli s Polákama taky. Místní do 20 km od čáry mohli jezdit kdekoli na občanku a ostatní museli hezky do fronty na velký přechod. Tak jedeme zpátky mezi vinicema a vesničkama na Sočergu. Tam nás navigace zavede. K hranici je to kousek. Kdyby tenhle malý přechod fungoval, ušetřili bychom možná 10 km. Takhle jsme si dvacet najeli. Pomalu se stmívá a do cíle je to 60km. Vzdušnou čarou. Před hranicí padá Lucka z fároše a tahá cíga. Pavla má toho taky plnou prdel a vede zase chytré řeči ohledně mých navigačních schopnosti. Klasicky. Ale rádoby moudré poznámky od někoho, kdo má problém na mapě identifikovat sever, mne nemohou urazit.  Lucka se takticky zdržuje diskuse a Ondra mlčí. No, Ondra ten vlastně mlčí pořád. To je takový príma kluk, nebrblá, nekňučí, prostě jede.  Ale neodpustím si taky rýpnout a nadhodit otázku, jestli v době našeho příjezdu tam budou stát ty davy „Sobáků“ a prát se o to, aby nás mohli ubytovat.  Volám na číslo ubytování, že jsme na hranici přijedeme později, ale určitě přijedeme. Prý není problém. Tak aspoň něco pozitivního.

Směrem do Chorvatska projíždíme bez čekání. V protisměru se táhne několikakilometrová fronta aut, které po středové čáře pomalu předjíždí motorky. Ať je EU jaká je, ty zrušené hranice jsou fakt požehnání! V Buzetu točíme doprava na silnici D44. No jet podle těch chorvatských předpisů, to nedojedem nikam. Před každou sebemenší zatáčkou šedesátka. Každý krtinec varuje před „Padajícím kamením“ a šedesátka. Spoléháme na to, že takhle na večer už budou policajti spinkat a jedeme svých 90-100. Po chvíli se D44 narovná a my zvyšujeme na 130km/h. Cesta svižně ubíhá. Slunce už pomalu zapadá, když odbočujeme na D21. Zatáčky, ale horší asfalt. Místy štěrk, což v tom šeru není nic moc. Už mne to taky nebaví. Ale netrvá to dlouho. Odbočujeme doprava. Po Z5042 už to není do Poreče daleko a ukazatele říkají 15km, 10km, 5km. Protijedoucí auta na nás blikají, protože moje dvojlampa při takto zatížené motorce a Ondrův Xenon je oslňují. Na VTEcu to vypnout nemůžu, ani kdybych chtěl. Konečně! Poreč! Stavíme před restaurací Marina voláme, že jsme tady. Za chvíli přijíždí týpek středního věku s podobně starou týpkovou a berou nás k našemu bydlu. Je to něco jiného, než Pavla vybrala na internetu, protože ten je prý obsazen, ale zítra se můžeme přestěhovat, jestli budeme chtít. To stávající nakonec není nejhorší, tak zůstáváme a 8E na osobu a noc. Bez snídaně.

Třetí den je věnován válení se u moře. Po ranním výletě do místního obchůdku s potravinami sedáme na motorky a jen tak v kraťasech sjíždíme k pláži. Zvláštní pocit. Jsem tak zvyklý jezdit na motorce v motohadrech, že najednou si v kraťasech připadám jak nahý. Ondra evidentně taky. Takže jedeme velmi pomalu a tak opatrně, že se bojím na kruháku naklopit motorku  Další poznatek. VFR docela topí. V těch hadrech mi to nikdy nepřišlo, ale teď vyloženě cítím ten horký vzduch sálající na nohy. Pláž je kamenitá, zarostlá vysokými borovicemi. Přes záliv vidíme kulisu města Poreč. Voda je poměrně chladná, ale za chvíli to člověk nevnímá. Vzhledem k tomu, že plavání nepatří mezi mé silné disciplíny a na slunci ani v solárku jsem moc nepobyl, je pro mne pobyt na pláži poměrně nezajímavý. Ostatní si to užívají více. Odpoledne jdeme na procházku do města. Jak se dozvídáme u oběda, v centru se za parkování platí. Ale motorky mají parkování zdarma. Bohužel se nám nedaří parkoviště najít. Necháváme tedy motorky po vzoru místních na „zebře“. Až během procházku parkoviště najdeme. A je tam spousta prázdných míst pro motorky Staré centrum Poreče je hezké, s křivolakými uličkami, zbytky antických lázní. Člověk si představuje, jak to tady asi vypadalo a žilo před mnoha staletími.

Cestou zpátky se stavujeme ještě v místním supermarketu. Kromě klasického pečiva a podobných věcí se každá osádka projevuje. Ondra s Luckou kupují obrovský meloun, já s Pavlou několik flašek vína.  Večer sedíme na terásce a spořádáme jak melouna, tak víno.  Jediný nedostatek, že víno jsme nestihli vychladit. Je vedro a dusno. V noci se mi spí blbě. Je vedro, dusno a v pokoji otravný komár. Jdu na chvíli ven a v dálce jako by hřmělo. Později v noci otevřeným oknem proniká do pokoje zvuk dešťových kapek. Prší. A prší i ráno. A prší i při snídani. A prší i při odjezdu. Ondra, Lucka a Pája se navlíkají do nepromoků. Já spoléhám na hadry od Hubíka.

Měníme trasu. Zatáčky s asfaltem jakž takž slušným za sucha se nám v dešti moc pokoušet nechce. Jedeme na dálnici. Ta však na chorvatské straně není moc dlouhá. Za chvíli jsme na konci. Což příliš nechápu. Abych zase nezmatkoval s mýtem jako loni v Itálii, jdu se zeptat obsluhy jestli to už je fakt konec placeného úseku. Slovanská domluva poněkud selhává a chvíli trvá, než se najde ženská ovládající kostrbatou angličtinu. Takže jo, opravdu konec dálnice a konec mýta. Ale na hranici už je to jen kousek. Předjíždíme had aut a karavanů, přejezd přes čáru v pohodě a jsme zase v EU.

Po silnici č. 11 pokračujeme na Koper, kde najíždíme na dálnici. Ale dříve, než jsme chtěli. Nemáme tu podělanou známku. Chtěli jsme ušetřit, stejně neušetříme. Takže jedeme po dálnici bez známky, koukám po těch kamerách a snímacích zařízením a přemýšlím, jestli to nějakým způsobem snímá i známky z motorky nebo ne. Na prvním výjezdu sjíždíme dolů a na první pumpě známky kupujeme. Týdenní známka za sedm pade . Ale co se dá dělat, je lepší zaplatit 7,50E za dálnici, než se trápit ve vodou zalitých serpentýnách.

Škoda že prší. Původně plánovaný úsek po silnici 102 a 203 by byl určitě parádní. Po dálnici A1 se blížíme k Ljublani. Přestává pršet a dálnice A2 už je suchá. Děláme krátkou pauzu na tankování, svačinu a pokračujeme dál. Neuvědomuji si, že jsou před námi placené tunely a míjím odbočku na Kranjsku Goru. Takže si dáme Karavanken tunnel za 6,50.

Matně si uvědomuji, že na téhle trase budou i placené tunely v Rakousku. Jenže mapy téhle části jsem si s sebou nevzal, takže pro jistotu sjíždíme z dálnice už u Villachu. Zbytečně brzy. Proto absolvujeme poměrně nudný úsek po B100 z Villachu do Spittal an der Drau. Odsud už vede nádherná B99 údolím řeky Lieser. V jednu hodinu kousek za Spittalem stavíme na oběd v pizzerii u silnice. Pavla má problém, protože žádná pizza neobsahuje potřebný poměr masa, což nabourává optimální skladbu její potravinové dávky.  Pořád vymýšlí nějaký „salad mit fleisch“, ale má smůlu, „maťo neni“. Takže nakonec jí nezbude než vzít zavděk klasickou pizzou jako ostatní.

A jedem dál. Sluníčko svítí, B99 se krásně kroutí údolím. Přes Gmünd in Kärnten, Krems in Kärnten, Katschberg objíždíme první placený dálniční tunel. Následně přes Mauterndorf přes Oberntauern tunel druhý. V Radstadtu stojíme na naši oblíbené pumpě, dobíráme benzín, Ondra s Luckou doplňují nikotin. Tady odbočujeme doleva na dálnici A10. Další zdlouhavý a nudný úsek. U Salzburgu se dálnice opravuje a chytáme tam neskutečnou zácpu. Sice nepřekonává tu z Brennerské dálnice, ale je horší v tom, že pruhy jsou velmi úzké a nedá se jet ani mezi auty. Navíc mám docela vítr z případné pokuty. K tomu začíná pršet. Poskakujeme s auty, VFRka točí ventilátor jak zběsilá. Po půl hodině přestávám cítit levou ruku. Vzdávám to a předjíždíme auta tu stavebním pruhem, tu středem. Prostě jak to jde. Pak policajti s majákem. Naštěstí ne, kvůli nám, ale vpředu je nějaká havárka. Dostáváme se do míst, kde je volný odstavný pruh a hned jdem do něj. Mezitím déšt přechází v liják. Kamiony jedou krokem a z plachet jim tečou vodopády vody. Osobáky zůstávají stát s blikajícími blinkry u kraje. Na dálnici je souvislá vodní vrstva, možná centimetr nebo dva. Když kouknu na přední kolo, je to jako bych brodil potok. Zastavovat nemá cenu. Na jedničku, krokem se brodíme tou spouští. Před námi obloha trochu bledne. To přece nemůže trvat věčně. Dva, tři kilometry a musíme z toho vyjet! A opravdu, postupně déšť slábne. Auta se rozjíždí a i my postupně řadíme vyšší rychlostní stupně. Po 50km stavíme na odpočívadle. Lucka spadává z motorky a je vidět že Ondra má toho taky dost. Bandit se stává velmi frekventovaným slovem.  Do Linze to není daleko, ale je taky sedm hodin. Přestávka se prodlužuje. Osádce druhého stroje se moc nechce. Ale nakonec vyjíždíme. Cestu nechávám na navigaci, takže Linz projíždíme po obchvatu a po kousku rozestavěné dálnice A7 míříme na Freistadt a Dolní Dvořiště. Sádroví trpaslíci, ošklivé hnědokurvy. Jsme v Česku. Je devět hodin a začíná se šeřit. Provoz však není velký, takže kolem desáté jsme v Českých Budějovicích. Tady dělá Ondra botu a odbočuje podle ukazatele na Prahu. Ono to zmýlí spoustu lidí, ale výhodnější je jet rovně na Písek. Na I/3 bývá větší provoz, než na písecké I/20 a následně I/4 a R/4. Kor takhle v noci. Sjíždíme ještě na pumpu, jestli si Ondra neuvědomí svou chybu. Ale nejedou. Já mezitím dopiji chlazeného BigShocka a Pája mi očistí plexi od mušek. Tož nic. Dál jedem sami. Zbylá cesta v pohodě. Až na neskutečné mraky mušek, takže plexi bylo za chvíli zase poloprůhledné. Ale čistit to už nemělo cenu. V jedenáct večer jsme u garáže. Schováváme motorku, bereme pár věcí s tím, že zbytek vybalíme zítra a jdeme spát. Posílám Ondrovi SMS, že jsme dojeli. Ondrovu SMS si přečtu až ráno. Přišla o hodinu později. On je tak trochu bludný Holanďan, takže místo aby jel po I/3 až na D1 a pak po Pražském okruhu, hodil si to na okruh po staré Benešovské.  Ale prý se mu to líbilo.

• Předchozí
• Následující