Timmelsjoch, kozí stezka a kletba faraona

Podrobnosti

Kategorie: Cestopisy

Zveřejněno: 7. 10. 2011 19:23

Napsal scalla

Zobrazení: 3477

Léto stálo za prd, ale podzim, jako by se to snažil napravit. Nevyčerpanou dovolenou z léta postupně rozpouštím do výletů po česku a blízkém německo-rakouském pohraničí. Také sraz v Orlických horách se daří. A krásné počasí stále pokračuje. Představa alp s blankytně modrou oblohou je neodolatelná.

Pája nepojede, jelikož dovolenou nemá, ale Ondra s Luckou na nově pořízeném Banditovi 1250 by jeli. Takže fajn. Předběžně jsme domluveni na středu 28. září s tím, že pojedeme do pátku, možná do soboty. Pondělí a úterý jdu taky do práce. Jenže se tam toho nasbírá tolik, že i ve středu musím něco dodělávat. Navíc nemám ani trasu. Ani představu, kam jet, pokud by to neměly být pořád stejné místa. Stelvio láká, ale je to už docela daleko. A jako by toho bylo málo, chytám odpornou rýmu. A to se na motorce jezdí docela blbě.

Tak sedím u PC, pravidelně odnáším hromadu posmrkaných papírových kapesníků do koše a klikám trasu v MapSource. Vyzkoušené bydlení máme na statku ve Weissbachu u Loferu, což jako základna nebude špatné. Budeme si moci projet pár nových údolních silnic. Navíc z jara máme ještě slevu na průjezd Gerlossem. A když pojedeme tam, co zkusit třeba Passo Giovo, otočit to zpátky přes Timmelsjoch a zpět do Weissbachu. Podle mapy to vychází na 8 hodin čisté jízdy, což by mělo být v pohodě i se zastávkami na oběd, focení, kuřpauzy pro Ondru s Luckou a ostatní nepředvídatelné okolnosti. Na poslední den je plánovaný návrat mimo dálnice nalevo od Salzburgu, kde jsem taky dosud nebyl.

V deset večer vypínám počítač. Rýma mne, slušně řečeno, štve, takže posílám SMS, že definitivně svou účast potvrdím ráno podle toho, jak mi bude. Předběžně odjezd v osm.

Den první

Vstávám o půl sedmé. Probloumám po bytě, vařím čaj, pouštím PC a cpu trasy do navigace. Problém. Když je trasa příliš dlouhá , Garmin je nesežere. Nadávám a půlím trasy. Jednu trasu přes hory musím dělit na třetiny. Po půl hodině je všechno v navigaci. Pro jistotu posilám SMS, že odjedem o půl hodiny později. Jedu sám, nemusím, se tedy příliš mazlit s balením. Naházím do tašek nějaké trenky, ponožky, tričko. Beru si teplou vložku pod bundu, ale mohu si k tomu dovolit i mikinu a v kufrech pořád spousta místa… luxus. :-)

V 8:30 se potkávám na pumpě u Milína s Ondrou a Luckou. Moji SMS nečetli, tož si poseděli na sluníčku, pohulili…

Je všední den a na I/4 provoz jak prase. Jedeme tedy zadem po II/174 na Březnici, kousek po I/19 do Mirovic a po II/175 do Blatné. Tady začíná mlha. Na I/20 je provoz docela hustý, ale daří se nám projet bez většího zdržení. Za Sedlicemi odbočujeme na II/173 po které dojíždíme do Strakonic. Po I/4 pokračujeme na Strážný. Kousek za Volyní mlha mizí. Na Strážný dojíždíme kolem půl jedenácté. Tankujeme. Kuřáci chtějí přestávku na absťák. Jdu si koupit bagetu a zjišťuji, že nemám žádné peníze. Ale vůbec žádné, ani ty drobáky. Ale obsluha nemá problém, takže platím bágu kartou.

V jedenáct startujeme a zanedlouho přejíždíme hranici. Po B12 svižným tempem do Passau, průjezd městem a po ST2625 míříme zvlněnou krajinou na jih. Cesta příjemně ubíhá, provoz minimální, slušný asfalt, zatáčky. Ve dvě hodiny zastavujeme u Attersee. Pak pěkným úsekem po B153 na Bad Ischl a za další půlhodinu děláme větší přestávku u Hallstater See. Ondra s Luckou si dají z domu nachystané řízky s cígem. Já nic. Je mi pořád docela blbě. Kolem půl čtvrté vyrážíme dál po B166 a B99 na Bischofshofen, kde navazujeme na krásnou B164, kterou znám ještě ze svého prvního výletu do Alp. Po krátké zastávce v sedle Dienten Sattel (1374 m n.m.) stavíme na první benzínce v údolí. Já mám benzínu ještě dost, ale Ondra si není svým banďourem jist. Je to taková malá pumpička s logem ESSO, přifařená k autosalonu a penzionu. Prostě jen takové přilepšení pro majitele. Ten za chvíli přichází a pouští stojany. Na platební kartu se tváří tak nějak zle, furt něco mumlá jako kdyby smrděla. Přitom loga karet tam vylepené má. Když vidí, že mu hotovost nedám, bere kartu k terminálu. Není mi schopen ani vyjet účtenku, vydané litry si píše jen tak do bloku. Moc záznamů tam nemá. Říkám si, že ten benzín bude asi docela odleželý. A taky že jo. Motorka tak nějak zlenivěla. Vůbec nejde odspodu a jak zjištuji večer v hospodě, Ondra má stejné pocity. Takže paliva v rakousku jsou možná lepší než u nás, ale jak kde. Malým pumpičkám v údolích se raději příště vyhnu.

Kolem šesté hodiny projíždíme Saalfelden a zanedlouho stavíme ve Weissbachu na statku. Jdeme najisto, takže nás poněkud rozladí, když si bába řekne za nocleh 24Eur a pro mne 28, že budu na pokoji sám. Přitom ještě na jaře jsme platili 22Eur na osobu a rok před tím 19. Po krátké poradě se rozhodujeme najít něco jiného. Čas máme dobrý, takže by to neměl být problém. Ale kam? Projíždět kolem Zell am See a sondovat ceny? Napadá mne zkusit motorkáři prověřený pension Embacher. Z mobilu se snažím najít kontakt. Vygooglím adresu, kouknu na ceny. 20Eur na osobu, to je povzbudivé. Volám tam a ještě jednou ověřuji cenu. Mají volno a cena sedí. Tak jedeme. Za nějakou půlhodinu stavíme před penzionem. Postarší frau Embacher nás vítá a ještě jednou se ptá, jestli chceme jen jednu noc nebo dvě. Říkám že dvě a ona, že pak je to 18Eur na osobu. Tak super! A pokoje jsou taky lepší, než na statku. Dáváme sprchu a zapadneme do hospody naproti. V lokále děláme menší rozruch, když jsme nejprve přesazeni k menšímu stolu (co kdyby někdo přišel) a následně, když chce Ondra s Luckou hulit svoje Éčko (pro neznalé www.ecigareta.cz) a frau hospodská nedokáže pochopit, že ta cigareta nekouří, nesmrdí ani jí nespustí feuer alarm. S Luckou dáváme viener schnitzel s hranolkama za deset pade, Ondra čevapčiči za osm pade, zaleju to dvěma pivama a jdeme spát.

Den druhý

Snídaně jsou od sedmi, takže vstáváme brzy, abychom mohli co nejdříve vyjet. Snídaně je neskutečná. Teplé housky, bagetky, světlé, tmavé, chléb, ošatka s vajíčky přikrytá polštářkem, aby nevystydla. Půl ošatky na tvrdo, půl ošatky na měkko. Vzhledem k tomu, že nás je momentálně ubytovaných zhruba deset, nechápu, co s tím zbytkem bude frau Embacher dělat. Vajíček je tam odhadem tak čtyřicet. Ale možná je jen každý den přihřívá s tím, že vajíčka na měkko upgrejduje do kategorie na tvrdo. To jsem se neptal. Na housky ano. Má je z mrazáku a po ránu jen rozehřívá. Ale ničemu to nevadí. Jsou skvělé. Snídaně na statku nebyly špatné, ale tady to je mnohem lepší.

Vyrážíme za poměrného chladu chvíli po osmé. Plán dostává první malou trhlinku. Původně jsem počítal s odjezdem z Weissbachu, takže jsem tam zakomponoval údolních silnici kolem Piller see, následně po B164 a B170 na Kitzbuhel a po B170 a B170 na Innsbruck.

Vyjížďka kolem jezera byla fajn, zbytek cesty stál za prd. Začalo to totálně ucpaným Kitzbuhelem a průjezd městečky po B170 a B171 si s ním nezadal. Tenhle úsek je lepší překonat po dálnici. Možná. Vzhledem k blízkosti tahu na Brenner to je taky loterie. Nejlepší nejezdit tudy vůbec.  Začátek silnice B162 vynecháváme. Místo toho jedeme siličkou po druhé straně údolí. Je sice úzká, ale bez provozu. A zatáček obsahuje taky dost. Na B162 se napojujeme v Muhlbachlu. Provoz houstne. Navíc Ondra s Luckou se dožadují oběda. Stavíme u pizzerie. Otevřeno až od šesti. Tak zpátky na koně. Další zastávka v Brenneru. Tam již pizzerka jede, před ní spousta motorek. Stavíme taky. Baštíme pizzu a koukáme po projíždějících mašinách.

Oběd je zpestřend feťáckou scénou. Ondrovi došla kapsle do jeho éčka. Náhradní mu Lucka doma vybalila a snaha o koupi cestou selhala, protože v tradicionalistickém rakousku se kouří tradiční tabák. Ondra se tedy dožaduje přídělu nikotinu z její foukačky. Tím pádem celé to bafání zabere dvakrát tolik času. Upozorňuji, že náš časový plán dostává vážné trhliny a jestli tedy chtějí ty pasy opravdu jet. Po chvíli se tedy zvedají a jedeme dál.

Z Brenneru dolů do Vipitena. Kousek za ním se silnice začíná kroutit na Passo Giovo. Zatáčky, zatáčky, spousta úžasných zatáček. Cestou děláme pár fotek. Na chvíli stavíme v passu, koukáme po projíždějících. Většina si to neskutečně užívá (čti jedou jako prase). Cestou dolů do San Leonardo in Passiria nás předjíždí dvojice němců. Jeden na BMW R1200GS, druhý na něčem menším, s pekelně zvučným laďákem. Jedou velmi svižně, ten s laďákem občas i po zadním. Ale tím, jak najíždí zatáčky mi velmi usnadňují jízdu, takže se jich držím jako klíště. Ondra se snaží držet mne, takže brzy šourá stupačkami po zemi za což si vyslouží bušení do zad od Lucky :-).

Dole v San Leonardu odpočujeme na passo Rondo. Němčouři taky, takže opět švihám za nimi. Po několika kilometrech zastavují na nějakou rauchpauzu. Okamžitě zvolňuji. Neznám to tady a najíždět zatáčky sám už není tak jednoduché. Silnice začíná strmě stoupat. Děláme další přestávku na fotky a kuřácký absťák. Koukám na protější svah, kudy se vinou linky silnice a tuším, že to bude docela síla. A taky že jo. Pár horských silnic už jsem projel, ale takový kopec jsem ještě nejel. Když se podívám nahoru na tu tyčící se skálu, nechápu, že tam ještě může vést silnice. Dolů se raději ani nedívám a raději koukám, abych nesjel ze silnice. To by byl sešup… Ve výšce 2500 metrů protíná horu 500 metrů dlouhý tunel. Stavíme na plácku před ním vedle stánku. Výhled je úžasný. Ale docela kosa. U stánku nikdo není. Jen jakási bába ve stánku a tyrolácký dědek sedící na stoličce. Zevnitř se line takové to místní hoooolarijóó, oba jódlují s tím mjuzikgeretem a lámou do sebe panáky nějakého špiritusu. Kromě nás na parkovišti nikdo není. Jen na plácku postávají dvě otřískaná auta. Tož tady jim dýchnout určitě nikdo nedá. Ale jak pojedou takhle zkalení dolů… asi mají trénink.

Startujeme stroje, projíždíme tunelem a po pár zatáček přijíždíme do vlastního sedla. Zdržujeme se jen krátce a pokračujeme dál. Rakousko začíná hned za parkovištěm. Silnice začíná klesat. Po pár zatáčkách mýtnice. Platíme 10,50Eur. Dalších pár zatáček, první vesnice a následně se horská silnice mění v regulární Bundesstrasse B166. Ta rakouská strana není ve srovnání s italskou stěnou nic moc. V podstatě se ani nevyplatí platit to mýto. Tím, že je mýtnice jen nahoře, dá se do passa dojet z italské strany a při návratu stejnou cestou zpět se žádné mýto neplatí.

V Oetzi opět tankujeme. Po zkušenostech z předchozího dne raději tentokrát stavíme na větší Shellce. Je šest hodin a zpět je to dvě hodiny cesty. Po dálnici. Mimo dálnici tři. Čistého času. Po zkušenostech s dopoledním provozem mám obavy, zda vůbec stihneme otevřenou hospodu. Navrhuji nějakou večeři cestou, ale Ondra s Luckou chtějí do té „naší“ hospody. Takže kupujeme známky a valíme kolem Innsbrucku směr Worgl. Tady dělám navigační chybu. Dálnice se opravuje a já míjím provizorní sjezd. Sjíždíme o pár kilometrů dál u Kufsteinu a po B173 se vracíme na B178, kterou jsme měli jet původně. Slunce pomalu zapadá a do údolí se vkrádají stíny. Předjíždíme auta vlekoucí se za autobusem. Najednou je silnice volná a tak strouháme zatáčky, než se zase vynoříme do dalšího údolí. Po B178 nejedeme dlouho. Najednou nějaký chlap s červenou plácačkou, kolona zmatených aut a jedna motorka. Něco blábolí o autobusu a že je silnice uzavřena. Další radost. Mačkám na navigaci Překážku. Mapu s sebou nemám. Táhne nás to na takovou místní silničku. Odbočují tam všichni, takže jedeme taky. Po chvíli stavíme na parkovišti. Ondra s Luckou se tahají o to své éčko, já koukám na novou trasu do navigace. V rohu zahlédnu Mittersil. Tam už to znám. Z Mittersilu je cesta do Zell am See nudná (jak se na ni těším) a měla by být v pohodě. Původní trasu na Lofer ruším, zadávám Mittersill. Průjezdu Kitzbuhelem se docela děsím, ale míjíme ho po okraji a je to v pohodě. Je už naprostá tma, takže zatáčky mezi Kitzbuhelem a Mittersilem si moc neužijeme. Mittersill - Zell am See – Viehhofen proběhne v poklidu. O půl deváté sedíme v hospodě. Frau hospodská se na nás směje a říká, že můžeme sedět kdekoli, že už nikdo nepřijde a že je možno také kouřit. Zvláštní, najednou se alarm nespustí. :-) Dáváme grosse tasse gulaschsuppe, Ondra navíc čevapčiči, já dvě piva a jdeme spát.

Den třetí

Další slunečné ráno, skvělá snídaně. Platíme penzion a o půl deváté opět směr Mittersill. Je zase docela kosa. Zapínám vyhřívání rukojetí a pořád je kosa. Koukám na ovladač. Nesvítí, jen bliká. Nadávám na markeťáky z Hondy, co vymysleli tuhle kravinu. Stará verze měla otočný reostat. Tady je nějaká elektronická blbůstka, která se pokazí. Po chvíli se hefty chytají a začínají hřát. Pro změnu nejdou vypnout. Pořád blikají. Stavíme na parkovišti nad přehradou Durlassboden. Po vypnutí klíčku hefty zhasínají. Alespoň něco. Začínám přemýšlet, co s nimi budu dělat. Jestli půjde koupit jen ovládací krabička nebo budu muset kupovat celé nové hefty.

Po B169 překonáváme Gerlosstrasse a něco před dvanáctou jsme v Zell am Ziller. Zpátky to chceme vzít po dálnici na Passau. Navigace ukazuje dvě hodiny. Má to cenu jet domů nebo zkusíme ještě něco v okolí? Matně si vzpomínám na nějakou silnici poblíž, takže projíždíme Zell am Miller a zanedlouho nacházíme vjezd na horskou silnici. No není to nic ve stylu Glockner a spol. Úzká silnička prudce stoupající mezi domy, cesta k horské silnici je značena malými ukazateli, takže na jedné odbočce kufruji a musíme se vracet. Výhled do údolí je však parádní. Mýtnice je jen malá budka, kde nás junge frau zkásne o 4,5Eur na motorku a jedeme dál. Zatáčky jsou utažené, asfalt na úrovni naší okresky. Nad hranicí lesa se nám skýtá pohled na zasněžené štíty za údolím. Projíždíme statky se sedláky kydajícími hnůj a zanedlouho parkujeme na vyhlídce Hirschbichlalm ve výšce 1840m. Na slunci je pekelné vedro. VFR jede permanentně s puštěným ventilátorem, teplota ukazuje 109 stupňů. Nechávám ji bublat na volnoběh, aby se vychladila, což se příliš nedaří. Takže to vypínám. Snad zchladne, než vyjedeme. Navíc bychom už měli jet víceméně z kopce. Cestou zpět do údolí chytáme párádní kolonu. Postupně se probojováváme vpřed, až dojedeme skupinu motorek ploužící se za stádem krav. Je podzim, ženou krávy z pastvin do stájí. Zkoušíme to projet bokem, ale nedá se. Navíc sedláci jsou nakrnutí, že je chceme předjet nebo co. Vypínáme motory a mezi kravinci se suneme zvolna dolů. Vedro jak prase. Po zhruba dvaceti minutách stádo zahýbá do statku. Sjíždíme na hlavní a stavíme na první pumpě. Bereme benzín a chlazené nápoje. Svět je hnedle veselejší. Zillertaller hochstrasse je sice pěkná co do výhledů, ale jinak je to jen kozí stezka.

Ondra se začíná vyžadovat nějakého jídla, proto po 20km stavíme u Mekáče. Krátká pauza na hambáče a za chvíli již ukrajujeme první nudné kilometry. Trochu mne překvapuje, že nás navigace táhne na Mnichov místo na Salzburg, ale nechci to řešit. Kousek za Mnichovem děláme pauzu na odpočívadle, protože Lucku už z Banďoura tlačí zadek. Škodolibě poznamenávám, že na VFR si batůžci nestěžují. :-)

Jedeme dál. Po dálnici už jen kousek. Nepojedeme na Passau, ale vezmeme to přes Železnou Rudu. Sjíždíme na Deggendorf a po B11 stoupáme do svahů Bavorského lesa. Silnice se většinou táhne širokými oblouky, takže jedeme mírně nad limit a cesta ubíhá rychle. Kolem šesté hodiny stavíme na pumpě v Železné Rudě.

Zhruba za hodinu bude tma, bylo by fajn, kdybychom zvládli šumavské zatáčky a dostali se alespoň do Klatov. Pak už se dá jet v pohodě i po tmě.

Sedáme na stroje, mačkám startér a… Tady mne stihne kletba faraona. Startér jen zacvrliká, motorem nepohne. Znalí už vědí a škodolibě se culí. Pro neznalé, regulátor v tahu. Normálně je to z Rudy do Příbrami kousek, ale najednou mi to připadá strašně daleko. Zvažuji, co dělat. Jestli zavolat odtahovou nebo něco nezkusit? Na druhou stranu, motorka celou dobu jela, kdybych nezastavil, o závadě bych nevěděl. Takže trochu proudu alternátor ještě dává. Ondra navrhuje motorku roztlačit. To nechci. Jednat to neumím (mám strach, že když by to chytlo a rychle jsem nemáčkl spojku, to by mne mohlo pěkně potahat) a za druhé si nejsem jist, jak to bude chytat, když palivové čerpadlo nevytvoří v soustavě dostatečný tlak. Všímám si, že o kousek dál pokuřuje jakýsi týpek, opřený o obstarožní fordku, s ironickým úsměškem. Ten určitě bude mít kabely, říkám si. A taky že jo. Borec vyndává kabely, nakopne fordku a VFRka chytá na první škyt. Tak valíme dom! Na volnoběh už to nedobíjí, ale kolem 5 tis. otáček se to tváří v pohodě. Takže jedu pořád na trojku, na čtyřku. Vracečky z Rudy jsou adrenalin, protože při řazení pohasínají světla. Ale daří se. V Klatovech další adrenalin na křižovatkách, kdy se snažím strefovat do zelených. Na křižovatce stát nemůžu, musel bych držet plyn a VFR by se začala přehřívat (ventilátor jel pomalu). Ale opět se daří, až na jedno světlo, které už oranžové nebylo… V Klatovech odbočuji na Nepomuk a začíná na mne blikat kontrolka ABS. Uvědomuji si svou chybu, když mne nenapadlo odpojit jedno světlo a snížit tak odběr. No teď už to nenapravím. Domů je to 50km, motorka jede. Pro jistotu jedu tak, aby se nespínal VTEC, protože ten solenoid asi taky něco bere. Z Klatov to Nepomuku je poměrně hezká cesta, takže i v nastávající tmě se jede dobře. Jen úsek Žinkovy – Nepomuk je slabší, ale to tolik nevadí, protože vede v podstatě rovně. Nepomuk – Lnáře díky malému provozu taky v pohodě. S tlukoucím srdcem odbočuji ve Lnářích na Březnici. Slabší silnice, ale nejkratší. Březnice jako by přede mnou utíkala. Těch 20km bylo nekonečných. Ale dojeli jsme. Pak už to šlo poměrně rychle. Jen před Příbramí ještě provoz trochu zhoustnul, takže nadávám na vlekoucí se auta, které díky provozu v protisměru nemohu předjet. Přede mnou se kodrcající Fábii musí řídit nějaký blb. Proč musí jet mimo obec 40km/h? Navíc odbočuje kam odbočuji já. Super. Táhnu se za ním na jedničku. Boreček dohulí a pinká vajgla z okna. Tak ten je jasný. Vjíždí na kruhák a zastavuje v něm. Tenhle manévr jsem nepochopil. Jednak nic nejede a i kdyby jelo, pak už by bylo na přednost pozdě. Prudce brzdím a na volnoběh motorka skoro chcípá. Z budíků mizí čísla, ukazatel zařazené rychlosti ukazuje jakési bludy. Přece to nevzdám kilometr od baráku! Rychle přidávám plyn a motorka se chytá. Na jedničku projedu kolem blba. Pár kliček mezi domky a stojím u garáže. Dali jsme to! VFR nemá ani 1000otáček/min., takže rychle chípám motor. V tomto ohledu dobrý stroj. Kleknul až po té, co dojel kam měl.

Doslov:

Bohužel, závada nebyla jen v regulátoru. Ten vzal s sebou i stator alternátoru, který probíjel vůči kostře. V tomto ohledu je pro mne VFR velkým zklamáním. Nejenže Honda za celé ty roky nebyla schopna vyřešit svůj letitý problém s regulátorem, ale ten je navržen navíc tak blbě, že může zničit i alternátor. Není tam žádná zpětná ochrana, která by zabránila přetížení alternátoru. Stejně tak, motorka nemá kontrolku dobíjení. Dosud mi nikdy nechyběla, ale vzhledem k okolnostem se její absence jeví jako velmi zásadní. Ačkoli její funkci do jisté míry mohou suplovat vyhřívané rukojeti, které při poklesu napětí nehřejí a blikají, nelze se na tohle spoléhat a svůj stroj přes zimu kontrolkou dobíjení dovybavím. Takže 65414km. První problém.

• Předchozí
• Následující